Recenze

Najít v zapadlé uličce daleko od hlavního města úžasnou restauraci je sen každého food kritika.## Představuje si, že jednou narazí na rodinný podnik s domácí kuchyní a malebnou zahrádkou, kde se hostům občas otře o nohy kocour pana domácího.
V ulici, která vede vzhůru od vlakové zastávky Staré Splavy, se mi tenhle sen zhmotnil. Na dvorku Restaurace Alfa se tu vyhřívá zrzavý kocour Matýsek, z váz voní čerstvě natrhané kytky a mezi hosty se proplétá paní Marie a roznáší jídla, která připravil její bratr Vladimír.
Napravilovi svůj podnik otevírají jen na pět měsíců v roce, v zimě se vracejí do Prahy. Paní Marie se živí jako restaurátorka a její bratr je inženýr. Letní restauraci nedaleko Máchova jezera provozují už sedmnáct roků.
Pan Vladimír strávil několik let v Chorvatsku a středomořská kuchyně inspirovala i část jeho menu. Ryby, pro které Napravilovi jezdí do nedalekého Liběchova, připravují s čerstvými bylinkami. Pečené pstruhy paní Marie servíruje na tácu, pak přináší talíře s čtvrtkami vařených brambor, na kterých se roztéká máslo, a misky se zeleninou. Proužky papriky voní, jsou nakrájené teprv před chvílí.
Zatímco ve většině pražských podniků mají alespoň část surovin nakrájenou či přichystanou v ledničkách a mrazácích, v Alfě každou drobnost připraví pro konkrétního hosta. Právě díky tomu jsou okouzlující i jednoduché předkrmy jako šunkové rolky s lučinou. Každé sousto tady má příchuť luxusního koření s nálepkou „připraveno teď a právě pro vás".
Kouzlo rodinného podniku působí na každého, kdo sem přijde. Při první z návštěv jsme potkali dánskou rodinu, která se tu stavila po cestě z dovolené v Itálii. „Byli jsme tu před třemi roky a chtěli jsme se vrátit," vysvětlila mi opálená blonďatá čtyřicátnice. Její děti se zrovna pouštěly do piškotu s borůvkami. Lehké těsto s borůvkovým rosolem a domácí šlehačkou je místní specialitou. „Musíme sběrače honit, aby nám přinesli správné borůvky. Nejlepší jsou ty první, které ještě nenasákly deštěm," vysvětlí mi později pan Vladimír.
Dát se s některým ze sourozenců do řeči se vyplatí už proto, aby vám neuniklo, jaké lahůdky se v kuchyni aktuálně chystají. „Jestli tu budete ještě v sobotu večer, budu mít jehňátko," nabídl nám pan Vladimír, když jsme dojídali páteční večeři. Rezervovali jsme si kus zvířete bez váhání.
„Je to hodně mladý kousek, udělal jsem ho úplně jednoduše," přivítal nás o den později. Maso zabalil do vinných listů a okořenil bylinkami. Křehkou ovčinu připravil bezchybně. Opečená křupavá kůžička skrývala šťavnaté nitě masa, které se od kosti odlupovaly samy. Pokud balkánští horalové tvrdí, že jehněčí má afrodiziakální účinky, tenhle smyslný koncert chutí jim dal za pravdu.
Stejné okouzlení, jakému jsem během návštěv u Napravilových propadla, se dalo pozorovat i na ostatních hostech. Toho, že je kuřecí vývar v baňatém hrnku s nápisem Houbová polévka, nebo absence točeného piva si nejspíš nikdo z nich nevšiml. V zajetí plných chutí a pozorné péče by nebylo divu.
 
Okouzlující a čerstvá domácí kuchyně s pozornou obsluhou.
Ceny z menu
* Předkrmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 - 130 Kč
* Hlavní jídla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 - 320 Kč
* Dezerty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 - 75 Kč
* Láhve vína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 - 350 Kč
RESTAURACE ALFA, Krále Václava II. 113, Staré Splavy
 
***
 
Jak hodnotíme Každá recenze je založena na zážitcích z alespoň tří návštěv dané restaurace. Dozvíte se z ní, co umí šéfkuchař nejlépe, čemu se na menu raději vyhnout, jestli se můžete těšit na vlídné číšníky či stylový interiér. Náklady na recenze hradí Hospodářské noviny, a jsou tedy zcela nezávislé.
 
Hodnocení
*
Bídné. Nestojí za návštěvu.
**
Přijatelné. Neurazí ani nezaujme.
***
Nadprůměr. Stojí za vyzkoušení, ale je třeba počítat s nedostatky.
****
Výjimečné. Zjevné přednosti restaurace dají zapomenout na drobné vady.
*****
Dokonalé. Tomuto podniku se nedá vytknout vůbec nic.

 
Vychlazený čaj z bílé pivoňky nebo jasmínu je v cukrárně Alchymista základem lahodných letních drinků. ## Míchají je tu s bezinkami, mátou či mučenkou. A každé léto v nabídce přibývají další originální nápoje.
 
Na dvorku lemovaném květinovou zahradou je slyšet hudrování papouška, nad jezírkem ukrytým mezi květinami se občas proskočí ryba. Zahrada, která vypadá jako z Márquezových Sto roků samoty, je schovaná vedle stadionu Sparty na pražské Letné. Do cukrárny Alchymista ale ryk ze sparťanského kotle nedolehne. »Je tu klid. A když přijde někdo z fanoušků, zkrotnou vždycky už ve dveřích,« směje se Patricie Ebelová, která podnik vede.
 
Vysokoškolačka s výučním listem
 
Kromě magické zahrady sem v létě hosty táhne míchané domácí pití. Nápojový lístek je v Alchymistovi totiž stejně důležitý jako jídelní. »Díky němu může mít sezonní nabídku i cukrárna,« vysvětluje paní Ebelová. »Pro rodinný podnik, jako jsme my, je to způsob, jak jít jinou cestou a mít něco jiného než ostatní.«
Servírují tu lahodné chlazené čaje, které míchají s nejrůznějšími sirupy. Nejoblíbenější ingrediencí do letních drinků bývá mučenkový sirup a sirup z bezových květů. Ten druhý v Alchymistovi kombinují třeba s čajem z bílé pivoňky. »Dřív jsme míchali hlavně s jasmínovým, pivoňka je nový objev,« líčí Patricie Ebelová.
Tak vzniká třeba drink nazvaný Rosa z pivoňky, v němž je chlazený čaj smíchán se sirupem z bezinkových květů. Výsledek nese punc jednoduché dokonalosti: dvě ingredience na osvěžující letní pití stačí. Podobně skrovně přísad je i v ostatních nápojích. Koketka je tonik míchaný s bezinkami, Ambrozie mučenkový sirup s jasmínovým čajem.
»Pořád pátrám po nových přísadách a nakupuji, co mě zaujme.
Pak jednou za čas nachladíme spoustu čaje a experimentujeme.
Z několika desítek pokusů většinou vybereme tak šest,« popisuje »alchymistický« proces přípravy nápojového lístku vedoucí cukrárny.
Podnik založila před deseti lety její maminka, Patricie Ebelová ho postupně přebírá. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu, potom kulturologii, až se nakonec nechala vtáhnout do cukrárenského světa a dálkově si udělala výuční list.
»Jsem teď vyučená číšnice a cukrářka. Zajímalo mě to, a navíc takovou kvalifikaci jako odpovědná vedoucí Alchymisty potřebuji,« vysvětluje. Učení pro ni prý bylo zajímavé i jako pro kulturoložku. »Kulturologie je blízko k antropologii a tahle zkušenost byla trochu jako cesta do ciziny... Vstávat ve čtyři, dělat všechno, co je potřeba... a není to jemná práce,« vzpomíná.
 
Puntíkaté slavnosti
 
Dorty a zákusky by ráda dělala i pro Alchymistu, teď ji ale zaměstnává několikaměsíční dcera.
»Máme stálé dodavatele, kteří pečou některé věci výhradně pro nás,« přibližuje. Cukráři podle ní nemají v Česku zrovna na růžích ustláno. »U jídla si lidé necení ruční práce a čekají, že domácí zákusek bude stát stejně jako ten, co vyrobila nějaká linka,« kroutí hlavou.
Výsledkem je podle ní skutečnost, že výrobci do sladkostí radši dají margarín místo másla, aby mohli srazit cenu. »Ale takhle to nejde,« zlobí se mladá cukrářka.
Klidné prostředí i zajímavá nabídka táhne do Alchymisty maminky s malými dětmi. »Některé jsou hodně živé, pár už jich spadlo do jezírka. Radši jsme ho ohradili květináči,« směje se Patricie Ebelová. Rodiny s ratolestmi ale podle ní rozhodně nejsou jedinou místní klientelou. »Jedna paní sem chodí vykládat tarot, pravidelným hostem bývá učitelka francouzštiny, co tu dává lekce, pánové sem zase chodí hrát šachy,« vypočítává.
Čas od času se sem hosté mohou vypravit nejen za posezením. Součástí Alchymisty je galerie, kde se pravidelně konají vernisáže, oblíbené jsou také »puntíkaté« či »proužkované« slavnosti. Naposledy se konaly letos v červnu ty »puntíkaté«. Každý, kdo přišel v oblečení s tímto vzorem, dostal k dortu pití zdarma a pro všechny byla připravená živá muzika, žongléři a puntíkovaná módní přehlídka. Novou atrakcí Alchymisty bude muzeum kávy, které se zde otevře 9. září.
 
Cukrárna Alchymista, Jana Zajíce 7, Praha 7

Jedno z nejkrásnějších českých měst potřebovalo restauraci, kam se nemusíte bát pozvat návštěvu z ciziny jako sůl. ##V hotelu Aplaus se o to pokoušejí od zimy.  
Jedno z nejkrásnějších českých měst potřebovalo restauraci, kam se nemusíte bát pozvat návštěvu z ciziny jako sůl. V hotelu Aplaus se o to pokoušejí od zimy.
 
Do ubytovacího a gastronomického komplexu, který je zdařile zakomponovaný do malebné zástavby Litomyšle, můžete přijít ze dvou stran. Chytré a v historickém kontextu odvážné interiéry jsou funkční, přitom dobře zapamatovatelné a jako bonus ještě nekuřácké.
 
Při sestavování nabídky se majitelé hotelu poměrně úspěšně vyhnuli všem nudným klišé turistických „hotelovek". Menu má labužnický šmrnc a chytře kombinuje obligátní porci mezinárodní kuchyně s tradičními českými specialitami. Příjemný kompromis objevíte i v cenách, které například u šestice českých jídel nepřesahují hranici 175 Kč. Nijak vyšponované nejsou ani ceny běžných nápojů. Voda z kohoutku do karafy je tu zdarma, skoro všechna moravská vína v příjemné cenové hladině tří set korun.
 
Hovězí tatarák s likovým chutney (175 Kč) byl předem a zdařile ochucený, servírovaný v úhledném bochánku s čerstvě opečenou a tukem nenasáklou topinkou. Chuťovou harmonii narušoval v podstatě zbytečný a nedochucený lilek a také ošklivě čpící stroužky nekvalitního česneku. Přitom krásně voňavý český modrý paličák je už k dispozici. Čerstvé ravioli s pancettou a se špenátem (140 Kč) by byly jinak nepochybně skvělé, naše porce by ale nesměla být vysušená nevhodným způsobem přípravy. Křepelku dušenou na víně (270 Kč) bohužel stihnul stejný osud. Navzdory deklarované přípravě byla vysušená na troud a s krabatou kůžičkou, jako když si ohřejete kuře v mikrovlnce. Chuťově perfektní a promyšlená příloha v podobě hruškové zemlbáby byla zase naopak rozmoklá a nedopečená.
 
Poctu slavné kuchařce M.D. Rettigové měl představovat uzený hovězí jazyk s povidlovou omáčkou podle jejího receptu (139 Kč). Už na chutích výsledného pokrmu šlo vidět, že si s jeho vývojem dal někdo skutečnou práci. Pěkná kombinace masa a tmavého sosu byl podpořena lahodnými nočky obalenými v perníku. Šlendrián nás ale opět zastihl hned po prvním soustu - jídlo totiž dorazilo na náš stůl vlažné.
 
Spolu s lehce chaotickým a nedotaženým servisem tak v celkovém dojmu z restaurace Bohém převládají rozpaky z mladého a dosud „neutřepaného" provozu. Podaří-li se však tyto spíše dětské nemoci vyléčit, může to být na víc než jen na šest cuketek z deseti.
 
Bohém, Šantovo náměstí 181, Litomyšl

Praha Poklidných kaváren pařížského střihu z počátků minulého století ubývá. Glazé rukavičky dam ani škrobené náprsenky pánů už dávno nevidět. ## Vystřídala je trička s hlubokým dekoltem u dívek, muži se předvádějí v odění bombových značek a kalhot s umělými záplatami. Neformálnost vtrhla i do někdejších
test e15.cz oáz sobotního poklidu, a přiznejme, i trochu unuděných odpolední.
Jaké vlastně jsou kavárny současnosti? Pokusíme se to zjistit v Cafe - Cafe v Rytířské ulici. S malými prodlevami to tam kypí bouřlivým děním po celý den až do pozdního večera.
 
Prostředí
 
Rozlehlý, vysoký, moderně pojatý interiér působí až přepestře. Cihla s velkoplošnými fotkami, zrcadla a nakadeřené závěsy. Konzole bodovek, přiznaná vzduchotechnika. Dnes už nezbytné plazmy, dále pak vzrušivá rytmická hudba. Rozložitý bar, naplněný až překvapivým množstvím elitních destilátů.
Mírně starosvětský mobiliář navozuje trochu atmosféru minulosti. Polokřesla jsou pohodlnější židlí, a stoly - kostky, pojednané ve dřevě jsou prostornější těch kulatých mramorových. Stolky a deštníky na chodníku působí mile, ovšem projíždějící auta ovanou sedící nelibými zplodinami.
Prostředí vcelku sympatické, trochu mě jen neladil lila odstín, jímž byly vyzdobeny plochy stěn a bar. Manžety, na které si páni zapisovali postřehy z jednání, jsou nahrazeny notebooky, do náladové hudby často zazní drakonické běsnění mobilu.
 
Obsluha
 
Čistě pánská, což mě trochu zamrzelo. Navíc chlapi, v kraťasech a pruhovaných dresech působí mezi stoly trochu jako trénující ragbisté. Jsou však vstřícní, nakažlivě pohodoví, profesně zdatní.
Povědomí o nabídce mají v malíku, na otázky stran nápojů či pokrmů odpovídají bryskně a se zřejmým přehledem. Jen snad v řídkých chvílích krátkého odpočinku u baru by k uším sedících nemusela doléhat slova, která patří spíše na hřiště. A docela jistě by se mohl vylepšit debaras. Buď zajímavá témata při diskuzi u baru, nebo dojem, že když se host najedl, nepotřebuje už čistý stůl, sklízí obsluhující s nepříjemně dlouhou prodlevou.
 
Menu
 
Obsáhlý nápojový lístek, překvapivě i v oblasti vín, uspokojí asi každého. Opravdu široká je nabídka destilátů.
V jídlech najdete lákavý a pestrý sortiment salátů, slušná je stránka s položkami těstovin. Hlavní jídla působí trochu chudě, nabídka masa stojí jen na kuřecím. Kavárenský sortiment, dorty ve vitríně i v pozdním odpoledni vyhlížejí stále lákavě a čerstvě, svým vzhledem vehementně volají po ochutnání. Rizoto s italskou uzeninou, lilkem, černými olivami a rajčaty, které jsem si dopřál, bylo elegantně vyvážené, snad jen o stupínek sušší. S roztátým sýrem však získalo vazkou, sympatickou konzistenci. Porce byla „česky" monstrózní, červená hromada na talíři připomínala malý Říp. Řez až šibalsky doporučeného jablečného dortu také nezklamal. Nepřeslazený, díky jablkům svěží až pikantní a mile osvěžující, potěšil.
A káva? Silná a vonná, tak jak má být. Jen velice brzy „utekla" z pěny, prakticky už při servírování.
 
Výběr z Cafe-Cafe
 
Horké nápoje: Espresso 48 Kč, Cappuccino 55 Kč, Čokoládová káva 85 Kč, Earl grey 45 Kč Ledové nápoje: Mražená káva se šlehačkou 69 Kč, Frappé oříškové 75 Kč Předkrmy: Zapečená mozzarella s parma šunkou 139 Kč, Anti pasto (parma salám, parmazán, mozarella) 169 Kč Čerstvé saláty: Caesar s kuřecím masem 169 Kč, Venezia (salát, tuňák, mozarella, rajče, čekanka 159 Kč, Speciality: Rizoto s žampiony a rucolou 139 Kč
 
> na lokaci a jméno vcelku příznivé ceny
 
> vzhledem k podávání snídaní poměrně pozdní otevírací doba

Dům vína U Závoje proslavila nejen místní vinotéka, ale i obchod se sýry skrytý ve zdejší pasáži. ##
Lahůdky vybírá Alena Lucáková, která každý den chystá jednu z dvaceti polévek, jež se na talířích během měsíce vystřídají.
 
Bistro v Domě vína U Závoje je schované v pasáži mezi Havelskou a Kožnou ulicí. Zvenku vypadá jenom jako obchod se sýry, řada hostů sem však chodí kvůli něčemu jinému: zdejší polévky jsou vyhlášené v širokém okolí.
Každý den tu servírují jinou, velký talíř plný voňavé lahůdky v kombinaci s bagetou stačí jako oběd i pro hladového chlapa.
V nabídce se pravidelně střídá dvacet polévek: cyklus začíná kulajdou a končí květákovou s nočky z bylinkového tvarohu. »Je to taková hra. Někteří hosté už ve dveřích tipují, jaká je dnes,« směje se vedoucí podniku Alena Lucáková.
Byla jedním z prvních lidí v Praze, se kterými jsem chodila vést řeči o jídle. Když začala vozit od francouzských farmářů sýry z nepasterovaného mléka, definitivně jsem se smířila s tím, že u ní každý měsíc nechám kus výplaty, a na polévky i sýry jsem k Závoji naučila chodit většinu svých kamarádů.
 
Přes víno k sýrům
 
Místním jídlem a zahrádkou ve dvorku byli okouzlení i přátelé, co přijeli z Francie. »Nemohli by otevřít pobočku u nás?« povzdechl si Pierre, Pařížan jako poleno, když tenkrát ochutnal polévku zvanou kaldoun -zahuštěný husí vývar s kousky jater a srdíček připravený podle staročeského receptu, který paní Lucáková dostala od šéfkuchaře pražského hotelu Corinthia Towers Martina Jiskry. Podle receptů známých pražských kuchařů ostatně chystá většinu polévek. »Chodí sem pro sýry, tak si povídáme,« krčí rameny drobná blondýnka.
Výjimkou je v tomto ohledu jen bramboračka, tu paní vedoucí připravuje podle receptu svého táty.
»On byl kuchař, a když vařil, byli jsme všichni ostatní v kuchyni ficky, zkrátka kuchyňskej teror,« vzpomíná na dětská léta. Ona sama vystudovala strojní průmyslovku a k jídlu se dostala oklikou, když se její někdejší zaměstnavatel rozhodl otevřít vinotéku. »Chtěl, abych tam prodávala. Tak jsem se učila za pochodu, z knížek a při degustacích,« popisuje Alena Lucáková.
Když se později otevíral Dům vína U Závoje, majiteli chyběl vedoucí prodejny se sýry, a tak podstoupila přeučování znova a od roku 2004 pro svoje zákazníky vybírá sýry u farmářů ve Francii, Itálii a v dalších zemích.
 
Něco klasického
 
Polévková tradice v Domě vína U Závoje vznikla vlastně jako pojítko s tradiční českou kuchyní. »Češi nemají rádi moc velké experimenty. Párkrát si dají quiche nebo bagetu, ale pak chtějí zase něco, co znají,« vysvětluje Alena Lucáková.
Polévky byly z tohoto pohledu ideální volba. Z první dvacítky, kterou vařila ze začátku, se v té dnešní objevují nejoblíbenější: kulajda a bramboračka s hříbky. Ostatní se postupně obměňují. »Střídáme je tak čtyřikrát do roka, podle sezony a taky podle chutí zákazníků. Teď už třeba nebudeme dělat avokádový krém s chřestem - dobré avokádo se nám zkrátka nedaří sehnat,« líčí.
Kromě kulajdy a bramboračky mají hosté nejraději špenátový krém s řeřichou, cibulačku se sýrovými krutony a husí kaldoun.
»Polévky se na rozvrhu střídají tak, aby jeden den byla vegetariánská a druhý den pro všežravce,« přibližuje Lucáková systém. Po čočkové s uzeným a klobásou tak přichází krém z pórku a červené řepy, zelňačku zase střídá květáková polévka s nočky z bylinkového tvarohu.
Když v kuchyni dojdou suroviny, vyráží paní Lucáková na nedaleký Havelský trh. »Chodím tam třeba pro čerstvé bylinky, ty jsou potřeba pořád,« říká. Pro hosty, kteří v parném létě nemají chuť na talíř horké polévky, má přichystané marinované plátky lososa, saláty a paštiky.
Nebo jim nakrájí kousky vybraných sýrů a naservíruje je s fíkovou hořčicí a čerstvou bagetou.
O úspěchu podniku svědčí i fakt, že v září bude otevírat novou pobočku. Ta už teď ve zkušebním provozu funguje v Dolních Břežanech u Prahy. »Zatím tam bude prodejna sýrů, na polévku musí zákazníci přijít sem,« uzavírá Alena Lucáková.
 
***
 
Dům vína U Závoje, Havelská 25, Praha 1

Sjíždět vlny nejnovějších trendů může být pro restaurace zrádný sport. ##Obzvlášš pokud se jich odvážný restauratér rozhodne zdolat hned několik najednou.
 
Nejnovější podnik z řady restaurací Fama nese v názvu dodatek Grand a je zatím jedním z nejambicióznějších. Provoz pro několik desítek hostů je trochu nepochopitelně hned naproti stávající pobočce OE na místě po neúspěšné brasserii. Po té zůstaly nejen stěny v barvě francouzské trikolory (snad pro štěstí), ale i unikátní propojení jídelny a kuchyně. To vám dovolí sledovat vřavu za plotnou přímo v pohodlí za stolem, a pokud si u toho zapálíte cigaretu, můžete otestovat i sílu místní vzduchotechniky.
Při sestavování jídelníčku šlo tvůrcům spíše o světáctví než o promyšlenou koncepci. Na jednom místě se tu setkávají pokrmy z molekulární kuchyně (viz Molekuly...), exotická a kulinářsky nepříliš hodnotná masa (klokan či zebra), dietní "wellness" i položky s nálepkou bio.
Molekulární výtvory jsou označeny pouze drobnou ikonkou bez vysvětlení. Představení trendových pokrmů nemá dobře nacvičené ani obsluha. Při dotazech tápe a koulí očima.
U předkrmu se sýrem mozzarella (99 Kč) spočívá molekulární rozměr jídla ve využití pěny z rajčatové ššávy a bazalkového "kaviáru".
Pěna je krásně lehká a díky želatině nepadá, má ale nepříjemně výrazný chušový ocas z nadmíry octa pro dochucení. Zelené bazalkové perly z alginátu naopak nemají chuš žádnou, a tak jediné, co na talíři funguje, je tradiční a ničím nedotčený sýr. U dočerna zbarveného sépiového risotta (179 Kč) nebylo v pořádku ochucení a přesolené rýži nepomohly ani grilované krevety, ani kopeček limetkové pěny.
"Nemolekulární" grilované mušle sv. Jakuba s lilkem a toasty (215 Kč) propadají pro změnu na nezvládnuté technice. Nejdražší a nejdelikátnější surovinu, jemné mušle, kuchař nedokázal na grilu správně "zatáhnout", a tak z nich zbyly jen lehce dohněda zabarvené gumové oválky. Nebýt ucházejícího kohouta na víně s masem upraveným do rolády a pěkně ochucenou omáčkou zvlášš (165 Kč), zůstal by z návštěvy smutný dojem naprosto nezvládnuté kuchyňské přípravy. Použité netradiční postupy tak ve světle bazálních technických kiksů pouze odváděly pozornost.
Zážitek z jídla v restauraci Fama Grand je stejně mrzutý jako pohled na její roztěkaný lístek. I když tu byla snaha odlišit se, v konečném důsledku spadá podnik k rozostřenému průměru. Pět cuketek z deseti.
 
Fama Grand, Vladislavova 17, Praha 1

Atmosféra, servis nebo jídlo? Ani jeden faktor sám o sobě nestačí. ## Bez dobrého jídla však není dobrý zážitek možný nikdy.
 
Jedno z nejstylovějších míst na táborském Žižkově náměstí dělá z hotelu Nautilus nejen několikaletá předchozí rekonstrukce, ale také svůdný vstup prostorami restaurace Goldie. Ta na vrcholu sezony dokáže nalákat nejednoho z mlsných turistů, kteří volí mezi spočinutím na zastíněné zahrádce s proutěným posezením či uvnitř v čtyřhvězdičkovém, až butikovém prostředí s všudypřítomnými uměleckými dekoracemi.
Dokonce i desky jídelníčku a vinného lístku tady váží snad půl kila. Příjemně čitelné menu, které hledá kompromis mezi světáckým rozmachem hotelů a místní kuchyní, přitom zabere jen několik listů. Ceny odpovídají dají prostředí, a tak se hlavní jídla popohybují okolo 250 -300 Kč. Vinný lístek jde ale naopak s cenou pěkně pod průměr OE to jest s maržemi, které tlačí cenu základních lahví k hladině 300 Kč. I když je v jídelníčku spousta ryb a přestože jsme v jižních Čechách, ty naše sladkovodní jsou zastoupeny velice slabě.
Dáváme tedy zavděk alespoň tradiční polévkou kulajdou s vejci a houbami (60 Kč). Bohužel, interpretace místního kuchaře má už dosti obroušené hrany, a tak nechybějí rozvařené žampiony skoro bez chuti, unavený kopr bez barvy a místo celého zastřeného vejce rozmixované bílky. Pečené slávky s česnekovým olejem (150 Kč) jsou na tom o poznání lépe: čerstvé a dobře ochucené. Při nešetrném zapékání však přece jen došlo k zbytečnému vysušení jejich delikátního masíčka. Svíčkovou (poloviční porce za 224 Kč) kuchař pojímá netradičně.
K filetu z pravé svíčkové OE připraveného na grilu bohužel až do úplného propečení OE podává klasickou omáčku ze zeleninového základu s knedlíkem a s vařeným bramborem. Sušší maso s jednoduchou chutí z grilu, nepříliš zdařile ochucená omáčka a brambor na talíři mají prostě k českému ideálu daleko. Pečená panenka s pravými hříbky (275 Kč) pak byla hotové fiasko: maso bylo na okraji absolutně vysušené a přitom uprostřed lehce krvavé, navíc servírované s rozměklými a po delší době ohřátými brambory a s bezvýraznou redukcí z brusinek.
I když tedy Goldie vypadá podle špičkového prostředí i obratné a bryskní obsluhy dobře, zevrubná ochutnávka jídel prozradí, že k úspěšné labužnické návštěvě je tady ještě daleko. Pět cuketek z deseti. Martin Kuciel

Zlatem vyšňořené průčelí Grand hotelu Evropa na Václavském náměstí naznačuje, že jde o budovu, která pamatuje zlaté časy. ##Nejskvělejší zažila, když v roce 1924 koupil hotel U arcivévody Štěpána restauratér Karel Šroubek. Z nádherné secesní budovy se stal Grandhotel Šroubek, o němž jeden z četných sloganů té doby hlásal: „Za živa u Šroubka - po smrti v nebi". Základ neobyčejně úspěšného podniku tvořila především vyhlášená kuchyně. Pan Šroubek hodně cestoval, sbíral po světě nové nápady a ty pak uplatňoval ve svém hotelu.
 
Dvouhvězdičkový luxus
 
Těžko říci, jak by se dnes Karel Šroubek tvářil na fakt, že v samotném srdci české metropole funguje slavný hotel, označen pouhými dvěma hvězdičkami. Po desetiletí se však nepodařilo restaurovat některé pokoje, kterým dosud chybí sociální příslušenství. To hotelu jistě nesvědčí, ale mě více zajímalo, zda zde najdu něco z kulinářského mistrovství, které Karla Šroubka dovedlo až na Hrad, kde se stal hlavním poradcem při pořádání recepcí.
Evropa nabízí hostům posezení hned ve třech zařízeních: v suterénu je česká restaurace, v přízemí pak kavárna a restaurant ArtNouveau. Secesní restaurant pamatuji z dřívějších návštěv a vždy jsem si odnášel příznivé dojmy.
Bohatá výzdoba interiéru s velkou průčelní malbou pražského panoramatu, zrcadla, zlaté ozdoby, křišťálové lustry, stylový nábytek. I když je restaurace snadno přístupná, tak v odpolední době jsem v ní byl po celou dobu pouze sám. O to více jsem si mohl tento zážitek vychutnat. Společně s decentními tóny tlumené hudby mě stejně graciézně uvedl obsluhující číšník, který by mohl od minuty hrát v některém z prvorepublikových filmů Maca Friče. Navodil hned od počátku atmosféru určité obřadnosti, která mě pak provázela po celý oběd. Stůl byl úhledně založen, dokonalou idylu rušil jen pokleslý květ ve vázičce na stole a také látkové ubrousky by si zasloužily kvalitnější materiál.
 
Nápadité menu na úrovni
 
Jídelní lístek neatakuje mnoha položkami, ale i to je známkou slibné kuchyně. O čerstvosti surovin přesvědčila hned při úvodu variace listových salátů s parmskou šunkou, pomeranči, mozzarelou a sušenými rajčaty. Potěšilo i několik druhů čerstvého pečiva.
Stejně svěže působilo i filátko s jablkem a jemnou křenovou remuládou. To už jsem zapil ve správné teplotě a obřadně servírovaným Ryzlinkem rýnským z vinařství Réva Rakvice.
Překvapivě vydařený byl pokus podat kuře v odlišné kombinaci, než která se objevuje běžně i v těch vyhlášených restauracích. Nezvykle velká porce grilovaných kuřecích prsou se na talíři ocitla vedle uzeného lososa, jehož ostřejší chuť tlumil pošírovaný zelený chřest. K tomu šéfkuchař nabídl bylinkovou rýži a jemnou krémovou omáčku. Vyznění tohoto pokrmu bylo určitě adekvátní poměrně složité přípravě.
 
Pověst bez poskvrny
 
Ve chvílích mezi jídlem jsem si s potěšením prohlédl na krbu vystavenou kolekci obřích číší, se kterými pan Čepelák přišel na konci padesátých let a jež bohužel z českých stolů téměř zmizely. Po kávičce a sklence digestivu přišel účet, jenž byl na danou lokalitu v souladu s nabízenou kvalitou a prostředím.
Ačkoliv byl pátek, odcházel jsem se svátečním pocitem. Restaurant se slavným rodokmenem tentokrát nezůstal nic dlužen své pověsti.
 
hodnotí české restauranty a hospody Menu ????1 Obsluha ????1 Prostředí ???1 Sociální zařízení ???? Ceny vyšší standard Celkový výsledek ????1 nejvíce je 5 hvězdiček / nejméně 1 hvězdička Prvorepubliková noblesa. Při našem hodnocení vycházíme z cenových relací neutrálního produktu, v našem případě minerálky Mattoni: do 20 korun restaurace lidová, do 50 korun vyšší standard, nad 50 korun luxus. Restaurace s patinou. Porotce E15 se v dalším dílu seriálu věnovaného gastronomii zaměřil na restaurace, jež jsou v Praze už desítky let. Již navštívil pivnici U Pinkasů (29.7.) a Restaurant Pelikán (5.8.).

I když je vietnamská komunita v Česku dobře rozšířená, autentické restaurace s pravou kuchyní Vietnamu nám stále chybí.## více
 
I když je vietnamská komunita v Česku dobře rozšířená, autentické restaurace s pravou kuchyní Vietnamu nám stále chybí.
 
V Praze taková místa sice najdete skrytá v tržnicích v Písnici nebo v Malešicích. Běžně fungujících a dostupných podniků, kde by se s vietnamskými lahůdkami mohl setkat našinec, je ale poskrovnu. I proto bylo otevření restaurace Hanoi na pražském gurmánském poli událostí. Zvenku vypadá jako obyčejná "čína" na rohu. Nechybí lampióny u vchodu, fotky jídel na papundeklovém poutači i podivný interiér, v němž se mísí lehce umolousané, ale jinak způsobně založené stoly, orientální výzdoba a přeslazený "popík" neznámého původu.
 
Při výběru z jídelníčku je potřeba dodržovat jediné pravidlo - volit pouze z první strany. Jen tak máte šanci na pravá vietnamská jídla. Zbývajících několik desítek položek dostanete kdekoliv jinde po celém Česku. Kromě dvou verzí závitků - fritovaných kuřecích (3 ks 49 Kč) a čerstvých s vepřovým a krevetami (á 29 Kč) - odpovídají všechna jídla svou velikostí sytým hlavním chodům a jejich cena nepřesahuje 90 Kč. Najdete tu známou "pho" (kuřecí a hovězí), oblíbené jídlo z roštu "bun cha" a několik variací s nudlemi.
 
Ochutnávku začínáme s "pho bo" (79 Kč) - mísou hovězí polévky se štědrou porcí plochých rýžových nudlí a tenkých plátků vařeného masa. K tomu ještě miska s křupavými sojovými klíčky. Bohužel, už samotná chuť polévky nutí k úvahám, jestli mají i ve Vietnamu instantní bujónové kostky plné glutamátu s nápisem "pho bo" (mají a jsou k dostání i u nás za pár korun). Pravdou je, že v písnické tržnici je stánků specializovaných na "pho" hned několik a všechny tu z restaurace Hanoi převyšují "o hlavu".
 
Kousky vepřového na roštu "bun cha" (79 Kč) jsme dostali na lůžku z tenkých rýžových nudlí s bylinkami se sladkokyselým nálevem v misce zvlášť. Malé kousíčky jinak křupavého a šťavnatého masa byly vlažné a navíc na závěr zcela nepochopitelně "vymáchané" v sojové omáčce. Místo vůně z grilu a chutě nakládaného vepřového bůčku dominovala nesnesitelná slanost. Museli byste si opět zajet do Písnice do tamního stánku Hai Há, abyste pochopili, že to, co předkládá Hanoi, je jen slabý a nepodařený "odvar". Při jiné návštěvě jsme zkusili i obligátní "voňavou a křehkou kachnu" (145 Kč) z běžného menu. Nic jiného než ohřáté a vysušené plátky kachního masa v glutamátem přesycené omáčce jsme ale asi čekat nemohli.
 
Hanoi tak zkrátka ani při jedné naší návštěvě nezafungovala, a Praha tak na svou první vietnamskou restauraci stále čeká. Pro Hanoi podprůměrných pět cuketek z deseti.
 
Hanoi, Slezská 57, Praha - Vinohrady

Na kraji jihočeské vesnice Předboř stojí sympatické stavení se stručným nápisem Hospoda. Nic víc. ## Žádné poutače pivovarů a jiné marketingové vylomeniny tu nemají. Výlet do starých časů. A uvnitř pokračuje.
Vixlajvantové ubrusy s květinovým vzorem. Precizně vymalováno broskvovým válečkem. V almaře truchlí osamělé fidorky.
Točí tu gambrinus, ale ani na pípě to není napsané; jako by snad cítili, že něco není v pořádku. Ale jakž takž je, pivo je normální, jen občas moc pění. Někteří stálí hosté preferují lahvový Regent dvanáct.
V lokále dominují archivní fotografie nedalekého hradu Choustník (hospoda může být základnou pro výlet). Síň tradic doplňují romantizující jezdecké portréty Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad. Jako vzpomínka na léto visí ze stropu dvě oběťmi obtěžkané mucholapky. Na pánském WC stojí kamna, na chodbě čeká telefon. Že by veřejná telefonní hovorna? Ale pokyny tu nejsou žádné. Televize je schovaná v kuchyni, hosty neruší.
Vaří tu dobrou polévku (alespoň v neděli před polednem). My měli jednou rýžovou, podruhé zeleninovou.
Vyhládlý (cyklo)turista vezme za vděk i klobásou a utopencem, což je asi tak všechno, co zdejší kuchyně skýtá. No a? V takové hospodě vás sytí už samotný vzduch.
 
***
 
hodnocení: ****
Hospoda, Předboř, okres Tábor. Po, St 15 - 21, Pá 15 - 23, So 11 - 13 a 15 - 23, Ne 11 - 13 a 15 - 21 hod. Út a Čt zavřeno.

Praha Platí to ve všech oborech. A také u hospod. Není malých a není velkých. Jen dobrých a špatných. ## Jelínkova Plzeňská pivnice v Charvátově ulici patří k nejmenším. Výčep a nevelký prostor s pěti stoly. Atmosféra jako doma. Především kvůli ní
test e15.cz má tato pivnice mnoho příznivců. A samozřejmě i kvůli pivu, o kterém kolují mezi pivaři již desetiletí legendy. V letošním Pub Guidu, ve kterém je uvedeno 100 nejoblíbenějších hospod a restaurací s Pilsner Urquell, získala první místo za nejlepší služby.
 
Plzeň tu čepují od roku 1926
 
Pivnice tu bývala již na začátku minulého století. Rodina Jelínků ji získala v roce 1918 a o osm let později uzavřel pan Jelínek smlouvu s plzeňským pivovarem. Od té doby sem chodí milovníci zlatého moku na skvělou „plzničku". Byly mezi nimi mnohé populární osobnosti - herci, spisovatelé, malíři i zástupci dalších profesí. Pamatuji, jak u stolu, který ještě před čtvrt stoletím stál ve výčepu, sedával i Waldemar Matuška.
 
Přátelská obsluha u pípy
 
K tradici patří, že mnozí hosté si přijdou vypít jednu dvě sklenice do výčepu. Za pípou stojí již 17 let populární „Bohoušek" Kundr, který dokáže za několik vteřin natočit přesně trefenou hladinku. Když zasednete ke stolu, pivo ani nemusíte objednávat. Skoro se zdá, že půllitry tu mají vlastní nožičky. Ve skutečnosti rychlý přísun zajišťuje pozorná a přátelská obsluha. Je to tradice, kterou po desetiletí prosazovala elegantní paní Jarmilka, jenž tu obsluhovala i za předlistopadové doby a dočkala se restituce své rodině.
Jídelníček je tu prostý: tlačenka, klobása, párky, uzený bůček a talián. Po delší době jsem jej minulý týden opět ochutnal a přesvědčil se, že i v dnešní době mohou být tradiční uzeniny stále delikatesou. Z jeho chuti by měla radost i Magdalena Dobromila Rettigová, která na něj vytvořila originální recept. Směs vepřového a hovězího masa ochuceného směsí koření, ze které lehce vyniká kardamom, polechtá jazyk tak, že po zapití sklenicí plzně můžete zažít stejně blahý pocit jako po nějakém exotickém jídle v superluxusním podniku. Řádově však asi za desetkrát nižší cenu. Vysokou kvalitu si udržují i ostatní uzenářské výrobky, které vás přesvědčí, že je lze opravdu vyrábět z masa.
 
Atmosféra sbližuje hosty
 
Skvělé pivo, k němu něco dobrého k zakousnutí a přátelská obsluha vytvářejí neopakovatelnou atmosféru, která láká hosty především do malého lokálu. Rychle rozváže jazyk každému, kdo zde zasedne. Prostředí pivnice U Jelínků boří bariéry mezi hosty, a tak se zde lehce dáte do řeči se sousedy u stolu či u výčepu, i když je vidíte poprvé. Dost příznačná je i skutečnost, že jen málokdy sem zabloudí některý ze zahraničních turistů, i když hospoda je jen pár kroků od nejrušnějších částí Starého Města.
Právě pro toto zvláštní kouzlo patří hospoda U Jelínků nedílně k tradici hlavního města. Již jsem se zmínil o ocenění v letošním Pub Guidu, v němž zákazníci volí nejlepší plzeňské restaurace v České republice. V minulých letech v něm vždy obsazovala medailová místa v kategoriích nejlepší restaurace, nejlepší pivo, nejlepší služby. Její kouzlo snad nejlépe vystihují slova jednoho z těch, kteří jí dali v posledním ročníku svůj hlas: „Výborná atmosféra, skvělé až mimořádné pivo a to vše za velmi milé ceny. Jedna z mála klasických hospod v centru Prahy."
 
***
 
hodnotí české restauranty a hospody
 
menu ????(za taliána s pivem)
obsluha ????1 (přátelská)
prostředí ???1 (vytváří jej i hosté)
sociální zařízení ??(problém frekventované hospody)
ceny milé
Celkový výsledek ???1
nejvíce je 5 hvězdiček / nejméně 1 hvězdička
 
Sympatický výčep. Při našem hodnocení vycházíme z cenových relací neutrálního produktu, v našem případě minerálky Mattoni: do 20 korun restaurace lidová, do 50 korun vyšší standard, nad 50 korun luxus. Restaurace s patinou.

Že tahle země potřebuje víc restaurací, kde vaří z něčeho jiného než z masa, je nabíledni. ## Je škoda, když takový podnik vznikne a kazí svou reputaci podivuhodnými kombinacemi chutí a špatnou koncepcí. I tady jsem si ale našel své jasné favority: třeba sushi nebo lososový tatarák.
 
Abyste se dobře najedli, musíte si především dobře objednat. Což znamená nevybírat si jasné propadáky, ale jídlo, u něhož je šance na úspěch nejvyšší. Dám vám příklad: když jste v restauraci, která nabízí českou a thajskou kuchyni, bývá to většinou tak, že thajská část menu je tam jen pro svou módnost a k pravé asijské kuchyni bude mít asi daleko. Jinými slovy: rajská s knedlíkem tam bude nejspíš chutnat lépe než pad thai. V každém případě pozor na podniky, kde mají sushi, ale jen málo dalších japonských jídel. Sushi tam většinou nestojí za nic.
Jsou ale i výjimky a nová vegetariánská a rybí restaurace Jiná krajina je jednou z nich. Maki sushi (145 Kč) je na zdejším menu jednou z nejpodařenějších položek. Dostanete talíř s deseti malými rolkami v kalifornském stylu s náplní z lososa, okurky a speciální rýže na sushi, to vše zabalené v mořských řasách nori s lehce pálivou kovovou příchutí. Přílohu tvoří obyčejná sojová omáčka, křenová omáčka wasabi chutnající po pepři a gari neboli nakládaný zázvor. Naprosto vyhovující a za ty peníze - no nekupte to.
Jsou to bohužel právě ostatní jídla v menu - ta, která jsem měl za favority -, jež měla nakonec nižší úroveň. Během několika mých posledních návštěv se opakoval tentýž scénář: jídlo začalo dobrým předkrmem, jenže pak se to nějak zvrtlo a hlavní chody a dezerty už byly bezvýrazné, nudné a občas i pěkně zmatečné.
Nepovedená kreativita Vezměte si třeba špenátový salát (59 Kč). Jemu samotnému se nedá nic vytknout - jde o misku špenátových listů a listů zeleného salátu s cherry rajčátky a standardním polosladkým medovým dresinkem. Salát byl ovšem ozdoben kousky syrového tofu zabaleného v mořských řasách nori. Azatímco k sladkokyselým tónům rýže na sushi a čerstvého rybího masa se nori hodí výtečně, se syrovým tofu netvoří zrovna ideální pár. Výsledný dojem je, jako by se někdo snažil o kreativitu, ale měl k tomu jen omezené prostředky.
Totéž se opakovalo u hlavního chodu - quesadilly, jíž tady říkají tortilla (115 Kč). Byla plněná lepkavým čedarem a čímsi, co připomínalo kukuřici z plechovky. To vše doplňovala chutná creme fraiche ovoněná koriandrem a jakási naprosto děsivá omáčka. Podle jídelního lístku šlo o „mexickou salsu", ve skutečnosti to ale byl spíš řídký rajčatový salát ve sladkém octovém nálevu, jakým vaše babička mučí strouhanou okurku. To ale ještě nebylo to nejdivnější: uprostřed talíře trůnila hromádka bílé rýže, podobné té na sushi, jen s tím rozdílem, že ji z nějakého důvodu posypali černými sezamovými semínky. Jedná se o tradiční japonský postup, kdy semínka dodávají jídlu barvu, ale příliš nemění jeho chuť. Proč je ale použili tady?
Jindy jsem v Jiné krajině zase poobědval tu chuťově nejchudší lososovou roládu (115 Kč), jakou jsem kdy měl - což už je co říct.
Zdá se, že předkrmy jdou zdejším kuchařům lépe. Slyšel jsem o skvělém karotkovém krému (40 Kč), ale když jsem si ho dvakrát chtěl objednat, neměli ho. Místo toho mi doporučili dhal (40 Kč), který chutnal spíš jako obyčejná čočková polévka než jako indická klasika tohoto jména. Měl obsahovat koriandr, což jsem si představoval tak, že navrchu polévky budou plavat aromatické lístky čerstvé bylinky, ale nakonec to byla jen její semínka použitá coby koření. Polévka ale byla docela dobrá, i když ne tak hustá a sytá jako v některých indických restauracích v Praze.
Ještě víc mi chutnal předkrm v podobě lososového tataráčku (119 Kč) z čerstvého lososa a jakéhosi bílého sýru podobného parmezánu. Povedl se i gratinovaný sýr feta (85 Kč), což bylo vlastně jakési ratatouille - sytá směs rajčat, lilku, cukety a červených paprik zapečená sýrem. Naproti tomu gratinované tempehové toasty s kozím sýrem (115 Kč) byly na můj vkus trochu moc zdravé a bez chuti. Naštěstí k nim ale byl výborný salát z červené řepy s hustým zázvorovým dresinkem.
Koláč z krupice Podobně se to má i s dezerty. Nejlepší byl mrkvový dort (70 Kč). Byl plochý a hutný a k originálu měl daleko, ale přesto byl příjemně sladký a sytý. Ani ne prostřední kvality byl „jablkový scrumble" (60 Kč), kopeček křupavých nedopečených kousků jablek s opravdu velmi malou troškou drobenky navrch. Nejvíc mě zmátl čerstvý „ovocný" koláč (25 Kč): číšnice nebyla schopná mi říct, z jakého ovoce je, a odvolávala se na to, že ho pekl druhý šéfkuchař, který už odešel. Chuť červené vrchní vrstvy koláče připomínala ze všeho nejvíc červené bonpari a vlhké těsto bylo nejspíš z krupice.
Je těžké nebýt zklamán, když Praha i zbytek republiky tak volají po větším počtu dobrých vegetariánských restaurací. Asi aby si dodala na vážnosti, říká si Jiná krajina po anglicku nová „vegetariánská a fish restaurace", své poslání ale nebere dostatečně vážně ani na to, aby si dala práci s vytvořením chutných kombinací. Místo toho vypadá zdejší kuchyně nahodile a postrádá jednotný přístup. A i když obsluha není nevlídná, je laxní a o nabízených jídlech toho moc neví. Atmosféra je tu lepší přes den, večerní osvětlení a nálada jsou poněkud sterilní.
Přesto má Jiná krajina i jisté výhody: v neposlední řadě nízké ceny, které se v kategorii hlavních jídel pohybují mezi 105 a 155 korunami a díky nimž člověk spíš přivře oči nad kvalitou jídel. Za druhé: čepují tu skvělé svijanské pivo. A za třetí: alespoň se tady pokoušejí vařit něco jiného než maso. Kdyby se zdejší průměrná kuchyně jednou vyrovnala dobrým úmyslům, s nimiž byla restaurace jistě zakládána, návštěva Jiné krajiny by se vyplatila. Do té doby zůstanu raději ve své krajině.
 
***
 
Jiná krajina
Řeznická 4 Celkový dojem
Praha 1 - Nové Město
Tel.: 222 231 148 Jídlo
Po-So 11.00-23.00
www.jinakrajina.cz Obsluha
Evan Rail, Atmosféra
recenzent restaurací
 
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin.
 

Brněnští fajnšmekři mají další pořádně šťavnaté soustíčko. Jídelníček v restauraci La Bouchée (z francouzského „sousto") v Údolní ulici prošel za posledního půl roku významnou proměnou. ##
Všechno přitažlivé v něm zůstalo - jehněčí maso z farmy v Bílých Karpatech i elegantní receptury z francouzské kuchyně. Nezáživné polední menu bylo nahrazeno „labužnickým" a nedělním brunchem. Vinný lístek je nabitý víny od moravských vinařů. A Brňanům jehněčí evidentně chutná.
Hostů je každé poledne tolik, že se těžko hledá volný stůl, ceny jsou totiž stále velmi příznivé. Ochutnala jsem kuřecí stehno v rozmarýnu za 89 korun a brokolicový krém s pomalu vařeným vejcem za 35 Kč.
Bílek v polévce zůstal tekutý a krásně se rozpouštěl ve smetaně a brokolici.
Kuchaři patří medaile i za hlavní jídlo - kusy drůbežího masa dobře upekl, skrz naskrz provoněl bylinkami a přidal k nim houskovou nádivku.
Příjemný pocit přidaly svíčky na stolech, nadstandardní servis a péče obsluhy. Nové La Bouchée chutná opravdu skvěle!
 
***
 
Základní fakta Restaurant La Bouchée, Údolní 33, Brno Otevřeno je Po-So: 11-23, v neděli 11-22 Kuchař vaří české jehněčí maso a nešetří bylinkami. Konečný verdikt: Recepty jsou rafinované a mají šmrnc a perfektní provedení.

BRAMBORY V RÁKOSÍ
##
Himl laudon, u kterého řezníka tahle hospoda nakupuje? Když zve hosty na pravidelné úterní grilování, nabízí medailonky z panenské svíčkové levněji než kousky kuřecího masa na špejli. Zní to neuvěřitelně až podezřele, ale v restauraci Laudon v Novém Jičíně to tak je. Kdo se nechce pouštět do masového dobrodružství, nechť vsadí na bramborovou jistotu.
Speciální sekce jídelního lístku nabízí téměř tucet bramborových specialit, třeba bramborák se zelím nebo zapečený s olomouckými tvarůžky. A také frenštátské škračky neboli bramborák s vepřovými játry a smaženými vajíčky. Z Žerotínovy ulice nenápadný dům a zahrádku odděluje od průchodu na náměstí rákosová zástěna.
Za ní si dvě slečny něco špitají nad skleničkami s vinným střikem, ale muže za jejich zády to nezajímá. Soustředěně porcuje sedlářovu kapsu, vepřovou kotletu plněnou tvarůžky. Laudon je podnik pro všechny, odehrávají se tu dámské dýchánky u vína a zeleninových salátů i pánské večery, kdy se pečené maso vydatně zalévá pivem. A tím, jak je pro všechny, chybí mu atmosféra.
 
***
 
hodnocení: Restaurace Laudon, Žerotínova 7, Nový Jičín. Tel.:                732 429 542        . Otevřeno 10 - 23 h, v neděli od 11 h. Točený Prazdroj a Radegast.

 
Možná že to bylo jen astronomickými cenami, ale od restaurace Le Grill v hotelu Kempinski v centru Prahy jsem čekala víc. ## Třeba dokonalou obsluhu.  Když se totiž restaurace uchází o Michelina (Le Grill ho chtěl loni) a svíčkovou vaří za 850 korun, mělo by být dokonalé všecko.
 
Když Le Grill loni v říjnu otevřeli, bylo jasné, že bude jedním ze čtyř pražských podniků, které se utkají o michelinskou hvězdu. Jestli tuhle informaci pustila do světa restaurace sama, nebo Hotel Kempinski v Hybernské, kde podnik sídlí, není jasné. Ale i když francouzský výrobce pneumatik nakonec zvolil jinak, Le Grill skutečně tak trochu michelinský je. Najdete tu přesně to komplikované, přepěstěné jídlo, ty trilogie a symfonie, poprašky a kapky a umělecké kudrlinky, které dělají onen charakteristický michelinský mišmaš.
Vezměme si třeba pokrm - ano, na jídelním lístku ho najdete s označením „symfonie" - skládající se z marinovaných mušlí sv. Jakuba, krabích cannelloni a avokádové zmrzliny (580 Kč). Zmíněné tři ingredience najdete odděleně v různých částech čtvercového talíře: tenké plátky mušlí na omáčce aioli s červenou paprikou a lososími jikrami, čerstvé krabí maso zabalené v plátcích červené řepy, takže se podobají těstovinám cannelloni, a kopeček avokádové zmrzliny s lehce opečeným plátkem tmavého chleba (zdálo se mi, že stejně jako ostatní druhy chleba pocházel z populární dánské pekárny Mansson). Šéfkuchař nebojsa Většina z toho chutnala dobře, i když všechno dohromady to nepůsobilo tak harmonicky, jak název napovídal. Zmrzlina byla ale jasně zkažená - chutnala velmi hořce a po avokádu v ní nebylo ani stopy. V ústech mi po ní ještě dlouho zůstala odporná pachuť, z níž mi bylo na zvracení. O tom, že tahle zmrzlina byla v pořádku, by mě býval nepřesvědčil nikdo.
A že se o to pokoušeli! Když číšník přišel pro talíře, zmínila jsem se o zmrzlině a za chvíli si to k nám už mířil sám šéfkuchař Marek Fichtner. To je dlužno ocenit, říkala jsem si. Je v tom velká dávka pokory, když šéfkuchař opustí svou kuchyň a jde se osobně omluvit hostům za pokrm, který se nepovedl. Jenže podle něj nebyla omluva nutná. Pan Fichtner nám - i když velmi milým způsobem - vysvětlil, že zmrzlina se mohla zdát poněkud hořká, protože obsahovala malé množství toho nejlepšího extra panenského olivového oleje. A ten prý má „hořký ocásek".
Nechtěla jsem se hádat, abych na sebe zbytečně nepoutala pozornost. Ráda bych se ho ale bývala zeptala, jestli ji ochutnal. Protože v mé zmrzlině, a za to ručím, nebyl žádný ocásek. Byl tam celý pes! Někdo zkrátka něco zkazil - možná že avokádo nebylo dost zralé, možná někdo do zmrzliny vylil celou láhev toho úžasného olivového oleje. Zdálo se mi od šéfkuchaře poněkud povýšené, že apriorně považoval naše chuťové pohárky za nedostatečně vyvinuté na to, abychom mohli ocenit jeho vybranou kreaci.
Chuť zkažené zmrzliny zmizela právě včas, abych si mohla vychutnat famózní hlavní chod: grilovaná prsíčka z českého kukuřičného kuřátka se šalotkou na portském víně, bramborami a fazolemi flageolet (580 Kč). Uvařit správně kuře je jednoduchý úkol jen na první pohled. Jeho maso (hlavně to bílé) se totiž rychle vysuší. Kuře (včetně kostí), které jsem dostala na stůl, bylo šťavnaté a měkoučké. Sladká omáčka se šalotkou na portském víně pěkně kontrastovala s lahodnými bramborami, které kuchař nakrojil tak, že vznikl úhledný osmažený hranolkový ježek. Čerstvé fazolky dodávaly jídlu barevnou i chuťovou svěžest.
Můj doprovod už takové štěstí neměl: polovina jeho pošírovaného filé z tmavé tresky na šafránovém risotu se středozemní zeleninkou (900 Kč) byla převařená. A zatímco soufflé z kozího sýra (290 Kč) bylo lehké a lahodné, rajčatové pyré, které ho doplňovalo, se mi zdálo dost nudné. Možná že to bylo jen těmi astronomickými cenami, ale čekala jsem víc.
Luxusní ceny, méně luxusní obsluha Například jsem čekala, že lahev s vodou bude trochu blíž než tři metry od našeho stolu, takže kdykoli nám číšník zapomněl dolít (a to bylo dost často), museli jsme vstát a lahev si donést. Také bych čekala, že při nalévání vína si obalí lahev ubrouskem, aby nekapal na ubrus. A uvítala bych, kdyby se mě někdo zeptal, kdy si budu přát kávu, a ne že ji přinesou čtvrt hodiny před zákuskem.
Jsou to samozřejmě jen detaily, po většinu naší návštěvy byla obsluha v pořádku. Když má ale restaurace na jídelním lístku svíčkovou na smetaně za 850 korun (což je asi nejdražší svíčková, s jakou jsem se dosud setkala), tak by obsluha měla být naprosto perfektní.
Interiéry restaurace navrhlo známé londýnské designové studio RPW. Se svými masivními lustry z červeného skla, neobarokními židlemi a stoly a odstupňovaným stropem je Le Grill osvěžující změnou oproti typicky usedlému designu většiny hotelových restaurací (a rozhodně nejde o něco, co by člověku vypadlo z paměti tak rychle jako lídrům jisté politické strany, kteří se na svůj zdejší pobyt ne a ne rozpomenout). Stejně jako většina z nich má ale i tato málo oken.
I kdyby vás luxusní jídla, jaká se vaří v Le Grillu, jinak moc nebrala, neměli byste si nechat ujít dezert. Zdejší zmrzlina (tři kopečky za 240 Kč) je domácí a podávají ji s velkou porcí lesních plodů. Já jsem si jako milovnice čokolády musela dát specialitu cukrářského mistra Juliuse Bernata: trilogii Valrhona (270 Kč). Skládá se z maličkého čokoládového fondantu se smetanou chantilly, pěny z bílé, mléčné a hořké čokolády a skořicové panna cotty s koňakem Hennessy. Celá ta pochoutka byla posypaná zlatými hoblinkami a praženými kakaovými boby.
Další michelinská míchanina. Za tou trilogií sem ale nejspíš přijdete znovu.
 
gurmánská bomba překvapivě dobré průměr nic moc raději se vyhnout Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin.
 
Le Grill Kempinski Hotel Hybernská Celkový dojem Hybernská 12, Praha 1 Tel.:                              22...                               22...        Jídlo www.kempinski-prague.com Obsluha Atmosféra

Recenzovat podnik, který sotva otevřel, nebývá zvykem. V tomto případě by to ale znamenalo ignorovat nejdiskutovanější gastronomickou událost posledních tří týdnů, tedy otevření Lokálu. ## Restauraci s tímhle jménem má od začátku října na rohu Dlouhé a Rybné v Praze Tomáš Karpíšek, majitel řetězce Ambiente.
Protože i podnik zkušeného restauratéra, jakým Karpíšek je, se zabíhá a zabydluje ve svém prostoru postupně, neměl by být první verdikt zcela striktní a definitivní. Proto je hodnocení pouze slovní a hvězdičky zcela výjimečně chybí.
Za krátkou dobu svojí existence stihl Lokál nasbírat řadu příznivců. Pavel Maurer, vydavatel průvodce Grand Restaurant, tamní rajskou omáčku řadí k nejlepším, jaké chutnal, majitel Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk totéž říká o plzni, kterou tady točí. A další se shodují, že „tohle" tu ještě nebylo.
„Tohle" je cenově dostupné menu postavené na klasických českých receptech uvařených poctivě a z dobrých surovin. Uzeniny sem vozí vyhlášený řezník František Dolejší z Davle, šunka na hrachové kaši je pražská a tatarská omáčka domácí.
Druhou část „toho, co tu ještě nebylo" tvoří interiér a vybavení laděné poměrně věrně do stylu lokálů z předlistopadových dob. Stěny jsou vymalované zeleno-bílým válečkem, polévky se do talířů lijí z kovových koflíků a pečivo polehává v bílých umělohmotných košíčcích. Autentičnost dávných časů narušují jenom nerezové tanky pod výčepem a nesocialisticky zdvořilá a pozorná obsluha. Naopak stylová je podsvícená tabule, do níž se zasouvají proužky s ručně vyvedenými názvy jídel, která kuchaři zrovna přichystali.
Pravidelně se aktualizuje i polední jídelní lístek, tisknou ho tu každý den. Když některý z pokrmů dojde, číšníci prostě obejdou stoly a na listu papíru danou položku přeškrtnou. Někdy škrtání přichází poměrně brzy - při naší poslední návštěvě zmizely plněné paprikové lusky z nabídky už kolem dvanácté.
Na jídlo se nečeká dlouho, ani když je Lokál plný. Kdo chce utišit hlad opravdu rychle, může objednat některý z jednoduchých předkrmů. Třeba taliána od Dolejších z Davle, kterého vyzkoušel kolega z redakce. „Tohle chutná jako opravdový talián," vyhrkl ohromeně při prvním soustu. K obdobnému zjištění jsme došli i u dalších jídel: smažený sýr se při rozkrojení něžně táhne a strouhanku má nasáklou máslem, na kterém je udělaný. Špalíčky čevapčiči mají vzácně vybalancovanou chuť masa a koření. Řízek z krkovičky voní po smažení na sádle. Nemluvě o nazlátlých bramborových šuláncích oválených v mletém máku.
Ani Karpíškova restaurace nemůže být v prvních týdnech fungování bez chyby, a tak jsme zažili i lehce rozvařené brambory nebo neosolenou polévku. Mezi hůř odstranitelné vady bych počítala nápisy vyryté do dřevěného obložení zdí. Možná by bylo lepší obejít pár zavedených zaplivaných podniků a inspirovat se na tamních zdech než nápisy vymýšlet (byť po lahvi vína, pokud jsou moje informace o postupu jejich autorky správné).
O dřevěné obložení se ale nakonec stejně jenom opřete zády a výhled budete mít na řady baňatých půllitrů vyskládaných na poličkách na zdi. Ty postupně ubývají, jak si je výčepní podává k pípě. Místní plzeň je bezchybná, „jako křen" v tomto případě není klišé. Kdo nezvládne půllitr, může si dát jenom „šnit", pivo natočené na jeden zátah. *
 
***
 
Originální koncept, který si už po několika
týdnech v praxi zaslouží potlesk.
Ceny z menu
* Předkrmy . . . . . . . . . . . . . . 65 - 98 Kč
* Hlavní jídla . . . . . . . . . . . . . . 95 - 198 Kč
* Dezerty . . . . . . . . . . . . . . . 28 - 43 Kč
* Pivo . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 - 36 Kč
LOKÁL, Dlouhá 33, Praha 1
 
Jak hodnotíme
Každá recenze je založena na zážitcích z alespoň tří návštěv dané restaurace. Dozvíte se z ní, co umí šéfkuchař nejlépe, čemu se na menu raději vyhnout, jestli se můžete těšit na vlídné číšníky či stylový interiér. Náklady na recenze hradí Hospodářské noviny, a jsou tedy zcela nezávislé.
 
Hodnocení Bídné. Nestojí za návštěvu.
Přijatelné. Neurazí ani nezaujme.
Nadprůměr. Stojí za vyzkoušení, ale je třeba počítat s nedostatky.
Výjimečné. Zjevné přednosti restaurace dají zapomenout na drobné vady.
Dokonalé. Tomuto podniku se nedá vytknout vůbec nic.

Bubenečská Mirellie nemá s oblíbenými pražskými restauracemi řetězce Kogo nic společného. ## Až na pár kuchařů, kteří si s sebou do nového místa přinesli recepty a složení jídelního lístku. Vaří se tu téměř totéž, ale za podstatně nižší ceny: za 260 korun vám tu dají celou půlku humra.
 
Není těžké uhodnout, proč se lidé v souvislosti s Mirellie ptají hlavně na jedno: jestli má něco společného s oblíbeným řetězcem restaurací Kogo.
Stačí, když otevřete zdejší jídelní lístek. Pokud jste někdy jedli v Kogu, budete mít v Mirellie malé deja vu. Menu je sestaveno ve stejném sledu - předkrmy, rybí předkrmy, polévky, těstoviny, rizota atd. Mnohé pokrmy mají navíc i tytéž názvy a stejně jako v Kogu je nabídka jídel obrovská.
Rozdíl je v cenách. V Kogu ve Slovanském domě stojí grilovaný rostbíf s rukolou a parmazánem 310 korun. V Mirellie zaplatíte za totéž jídlo 135 korun. V Kogu vás bude talíř linguin s olivovým olejem, česnekem a krevetami stát 295 Kč, v Mirellie 165 Kč. Je libo rybí polévku v Kogu? 210 Kč. Mirellie má tutéž za 90 Kč.
Soutěž mezi rodáky Ne, Mirellie nemá s Kogem nic společného. Několik ze zdejších zaměstnanců ale dřív pracovalo právě v Kogu a zdá se, že si to se svými krajany (majitelé Koga i Mirellie pocházejí z bývalé Jugoslávie) chtěli rozdat v jejich vlastní hře: nabídce široké škály středomořských jídel v podniku s mírně distingovanou atmosférou.
V téže budově na tiché bubenečské ulici sídlila před Mirellie restaurace Monsoon, kde se vařilo ve stylu asijské fusion. Co se týče vnitřního vybavení, moc se od té doby nezměnilo. Jídelna je rozdělena na dvě části - dolní a horní - a na stěnách a zařízení se střídají různé odstíny hnědé, šedé a béžové. Nekuřácká část se bohužel nachází v daleko méně přívětivé spodní části restaurace, což sice má smysl vzhledem k blízkosti kuchyně, ale dává to za pravdu depresivní zvyklosti pražských restaurací upřednostňovat kuřáky.
Od začátku tohoto roku, kdy Mirellie otevřela, si už dokázala získat celkem dost pravidelných hostů. Bude mezi nimi asi i dost lidí z okolí, kteří se sháněli po slušném podniku, kam by mohli zajít na večeři. A Bubeneč a Dejvice jsou pořád čtvrtěmi, kde dobrých restaurací rozhodně není nadbytek, a když jsou - mluvím například o italské restauraci Da Emanuel, tak v nich zaplatíte o dost víc. Další štamgasti se pak rekrutují z bývalých příznivců Koga, kteří už měli dost neustálého zvyšování cen a jsou ochotni zajet si za svými oblíbenými jugotěstovinami mimo centrum města.
Já patřím k těm druhým. A aby bylo jasno: pořád jsem velkou fanynkou řetězce Kogo, jehož podniky byly, co se kvality týče, léta letoucí jedněmi z nejspolehlivějších. V poslední době se ale Kogo přidalo k místům, kam nemůžu chodit častěji, aniž by mi připadalo, že sahám trochu moc hluboko do kapsy.
Při první návštěvě v Mirellie jsem si tedy pochopitelně objednala svoje oblíbené jídlo: tagliatelle s rukolou a krevetami. V Kogu by mě stály 285 Kč, tady jsem za ně dala jen 170. Jenže tahle verze nebyla tak dobrá jako v Kogu. Těstoviny se mi zdály trochu suché - jako by na nich nebylo dost omáčky nebo nebyla omáčka dost výrazná. Krevet byla zato spousta a byly skvěle uvařené (když jsem si je dala nedávno v Kogu, byly až příliš měkké). Tak akorát byly i těstoviny, takže můj celkový dojem byl docela dobrý.
Porce jako pro otesánky A pak jsem tu ochutnala i pár skutečných lahůdek: obrovskou porci fazolové polévky za 60 korun, plnou výrazné vůně uzené slaniny. Malého grilovaného mořčáka evropského (290 Kč), tak čerstvého, že ještě chutnal mořem. Podávají ho vcelku, ale bez kostí. Jedno z jídel v denní nabídce, humrový salát, se dá popsat jedním slovem: pohádka, a navíc za babku. Za cenu pod 300 korun si jinde k humrovi ani nepřičichnete. Tady dostanete za 260 Kč poctivou půlku humra, pár krevet a pořádnou dávku zeleného salátu se smetanovým dresinkem v ruském stylu (k další lákavé položce mezi denními specialitami, polentě s hříbky, jsem se bohužel nedostala - ani při jedné z mých návštěv ji neměli).
Nevím, na čem v Mirellie šetří, ale na množství jídla rozhodně ne. Vegetariánská pizza (129 Kč) byla tak velká, že její okraje přesahovaly velký talíř. Tenké těsto s křupavými okraji bylo posypané nakládanými papričkami, kousky (nedodělaného) lilku, cukety, žampionů a oliv kalamata. Půlku mi pak museli zabalit. Nešetřili ani předkrmem v podobě grilované chobotnice s fazolkami a pórkem (160 Kč). Obsahovala spoustu lehce opečených kousků masa. Měla jsem sice trochu dojem, jako by fazolky byly z konzervy, ale i tak chutnaly dobře. Když máte na jídelním lístku více než dvě stovky pokrmů, tak se nějaký ten kompromis někde asi občas udělat musí.
Ani při jedné ze svých návštěv jsem si nedala dezert - nezbývalo mi na něj místo. A kromě toho se zdálo, že v nabídce jsou jen mražené dorty Bindi a profiteroly, což najdete v každé druhé restauraci a kavárně. Obsluha byla občas pomalejší a taky trochu zapomnětlivá (dva z naší skupiny se při jedné večeři nedočkali ubrousku), nebo naopak příliš horlivá ve své snaze odnášet talíře co nejdřív a neustále nám dolévat matonku. Taky se mi nelíbilo, že nám účtovali chleba (10 Kč za každý kousek pečiva z těsta na pizzu), přestože jsme ho nesnědli. Mysleli si snad, že si ho odneseme domů?
Je jasné, že Mirellie bude srovnávána s Kogem. Lidé jako já sem budou chodit na svá oblíbená jídla - a ta je buď zklamou, nebo příjemně překvapí. Ale když odhlédneme od těchto podobností, je vidět, že Mirellie si vyšlapává svou vlastní cestičku a vykračuje si po ní celkem suverénně. Hosty možná už brzo ani nenapadne pídit se po tom, co mají ty dvě restaurace společného, a oblíbí si Mirellie za to, čím skutečně je.
 
***
 
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin.
 
Mirellie V. P. Čkalova 14 Praha 6 - Bubeneč Tel.:                               22...                Po-Ne 11.00-23.00 Laura Baranik, recenzentka restaurací, www.praguespoon.com

Jablonec v Podještědí-Lvová je v podstatě ničím nezajímavá vesnička. ## Snad jen poněkud dlouhým jménem a zámkem Lemberk, díky němuž má zdejší motorest název Pod Zámkem. Koho však cestou z Děčína do Liberce přepadne hlad, má důvod tady přibrzdit.
Žlutá budova s parkovišťátkem vypadá jako většina motorestů, ale hned první dojem příchozího naladí. Uklizeno, příjemné prostředí a ochotný personál. Entrée, jaké by měl mít každý podnik. Nabídka salátů neohromí, najde se tu klasický šopák či těstovinový salát s kuřecím masem. Druhý jmenovaný při váze 300g stojí poměrně dost - 120 Kč. Dvousetgramový špíz z kuřecích prsíček a jater prokládaný cibulkou, slaninou a potřený česnekem a sypaný sýrem je bezesporu lahůdka. Aby také ne za 150 Kč. Smutný je výběr piva - unifikovaný Gambrinus a očekávaná Plzeň asi uspokojí většinu konzumentů, ale alespoň jedna značka na oživení by neškodila. Milovník sladkého se může mlsně olíznout po medovém dortu se šlehačkou (35 Kč) či zámecké palačince za 70 Kč. Dát si panáka tu znamená pít méně, neb jde o obsah 0,04 dcl a nikoli 0,05 dcl, jak bývávalo ještě nedávno pravidlem. Motorest rozhodně strávníka příjemně nasytí, ale jídelní lístek nenabízí žádné překvapení. Snad jen grilovaný provensálský kapr je odklonem od toho, co se nabízí v podobných podnicích.
 
in.ihned.cz/tipycr
 
hodnocení: Motorest Pod Zámkem Lvová 31

Karel Hašler jí věnoval slavnou písničku o furiantských frajerech, kteří se tu rozšupovali každou sobotu.## Restaurace s tanečním sálem pak dlouhá léta hostila televizní pořad Sejdeme se na Vlachovce, jehož největší hvězdou byl Josef Zíma. Zdejší kemp s obytnými pivními sudy byl v sezoně naplněn spoustou turistů z domova i ze zahraničí. Točily se zde hektolitry široko daleko vyhlášeného Budvaru. Kobyliská Vlachovka určitě patřila dlouhá desetiletí do první ligy pražských hostinců.
 
Ani obsluze není do skoku
 
V posledních letech však restauraci Na Vlachovce do skočného tance není. Taneční sál se rozezní tóny dechovky párkrát do roka, sudy osiřely, magická zahradní restaurace je i za horkých letních dnů téměř prázdná. To platí i o tradičních vnitřních prostorách restaurace, které tvoří vinárna, v níž největší atrakcí jsou kachlíková kamna, a klasická pivnice s nástěnnou malbou, která připomíná „formanské" časy.
Trochu klamavě, protože stávající budova pochází až z roku 1928, původní zájezdní hostinec, v němž prý nacházeli azyl i podloudničtí obchodníci s kávou, sídlil o několik desítek metrů dál.
Při putování po kultovních restauracích minulosti však nelze Vlachovku vynechat. Při vstupu vítá hosty hezký výčep, který slibuje v současné době asi nejzajímavější specialitu podniku. I kvůhodnotí li nablýskaným pivním pípám jsem zvolil posezení v pivnici. Kromě zmiňované nástěnné malby nejvíc zaujme portrét pana Josefa Chvoje, který před 129 lety původní hostinec zakoupil. Důstojným pohledem přehlíží prostory, ve kterých téměř chybějí hosté. Sedíme tu čtyři. K tomu jednočlenná obsluha, výčepní a vrchní z vinárny, který čeká na chvíli, kdy se zaplní alespoň jeden stůl. Na zahradě jsou také téměř všechna místa volná. Nic moc povzbudivého.
 
Nejchutnější je tu pivo
 
Přiospalé atmosféře podléhá i obsluha. Vše probíhá v poklidu, čekám na drobný impulz, který by alespoň trochu zvedl náladu. Přichází docela rychle. První orosený půllitr světlé dvanáctky (na čepu je i tmavý dvanáctistupňový ležák a desítka) odpovídá své pověsti. Pivo podávané ve správné teplotě a neošizené nadráždí chuť na něco dobrého.
Menu nabízí staročeský repertoár, ale objevují se v něm i nečekané speciality. K pivu by se měla znamenitě hodit klobása v listovém těstíčku. Dobrý nápad bohužel kuchař nedotáhl do jím i hostem očekávané podoby. Je možné, že přesolený předkrm má povzbudit k objednání dalšího půllitru. Pokud ale tohle byl záměr, tak se podařil.
Jako hlavní chod jsem zvolil jídlo, které se svým názvem podivuhodně vymykalo celkovému zaměření jídelníčku: Rabínova roštěná ve fazolovém lůžku. Jak roštěnec ke svému jménu přišel, bylo záhadou, číšník tvrdil, že ho současný kuchař již zdědil po svém předchůdci. Kdyby fazolové lusky nepůsobily povadlým dojmem, tak by slušná porce hovězího vypadala na talíři docela impozantně. Ale vzhled klamal, maso kladlo chrupu vydatný odpor až do úplného konce. Ocenit lze snad pouze dobře trefené dochucení.
 
Starosta by nejásal. Asi
 
Třetí k ústům povznesený půllitr povznesl i náladu. A to bylo z kulinářských výbojů Na Vlachovce všechno. Při posledním doušku Budvaru jsem věnoval vzpomínku starostovi Chvojovi, který je nucen na dění v restauraci denně shlížet. Určitě by se hodně zlobil, kdyby účast na zasedání obecní rady byla tak nízká, jako je nyní v jeho restauraci.
Jistě je těžké dostat restauraci Na Vlachovce na výsluní, kterým se pyšnila po dlouhá desetiletí. V okolí vyrostla konkurence, i když lze konstatovat, že většinou také neoplývá nijak mimořádnou kvalitou. Historie i jedinečnost místa určitě slavný hostinec předurčuje k dobytí ztracených pozic. Chce to však především razantnější manažerský přístup. Jinak na stále nezapomenutý slogan, který hlásá „sejdeme se na Vlachovce", zřejmě moc lidí slyšet nebude.
 
***
 
české restauranty a hospody
menu ??1
obsluha ???
prostředí ???1
sociální zařízení ???
ceny standard
Celkový výsledek ???
nejvíce je 5 hvězdiček / nejméně 1 hvězdička
Pivní lahoda. Při našem hodnocení vycházíme z cenových relací neutrálního
produktu, v našem případě minerálky Mattoni: do 20 korun restaurace lidová,
do 50 korun vyšší standard, nad 50 korun luxus.

 
Co to jen s těmi řeckými restauracemi v Praze je? Jako by neuměly udělat dobré hlavní jídlo. ## Tedy aspoň v Olymposu to neumějí. Zato jejich předkrmy, třeba sýr haloumi nebo taštičky tyropites, stojí za to. Zvlášť když si je vychutnáte za letního večera na zdejší velké zahrádce.
 
Opravdu nechápu, co proti mně řecké restaurace mají. Nejen že jsem v poslední z nich (Kri-Kri na Korunní ulici v Praze) musela strpět neuvěřitelně pomalou obsluhu, ale ještě mi bylo řečeno, ať se nedivím, v Řecku se přece taky nikam nespěchá.
A teď sedím v Taverně Olympos, a když se konečně dočkám číšníka a objednám si, vidím, že si to nenamířil do kuchyně, ale k jinému stolu s asi osmi lidmi a začal si psát jejich objednávku! Samozřejmě že ti lidé přišli až po nás a samozřejmě že dostanou jídlo dřív. A já umírám hlady. Proti své vůli jsem se ocitla v dalším pokračování seriálu Jak dlouho trvá řecká minuta.
Když konečně dorazí číšník s předkrmy, přistane nám na stole taky salát, který jsme si neobjednali, a jedno z našich hlavních jídel. Druhé přinesou daleko později a je jiné, než jsme chtěli. Jako by zmatku nebylo dost, v jídelním lístku najdete dva pokrmy s treskou - jedna je čerstvá a platí se podle váhy a druhá, popsaná jako filé, stojí 180 korun. Nevšimli jsme si, že máme na výběr, a nikdo se nás nezeptal, kterou tresku tedy chceme, takže jsme skončili s rozpadajícím se zmrazeným filé.
Zahrádka jen do 10 večer Olympos je na světě od roku 1997, kdy jej otevřeli ve stísněných prostorách na Pohořelci pod názvem Tavernaki Olympos. Druhým domovem se restauraci stal Žižkov, kde se rozrostla na třináct stolků a kde je podnik dosud. Dnes mají hosté ovšem k dispozici už 103 stolů, z nichž jsou mnohé na velké příjemné zahrádce. Ta je v létě bezpochyby hlavním lákadlem - jsou tu vzrostlé stromy, dětský koutek a kýčovité nástěnné malby s plážovými scénami a Akropolí. Takže je trochu škoda (speciálně v řeckém podniku, když v samotném Řecku se k večeři neusedá před půl desátou), že v deset večer se musejí hosté restaurace chtě nechtě přesunout dovnitř, aby nerušili noční klid v okolních domech. Určitě se tedy vyplatí zajít sem na večeři trochu dřív, abyste si té zahrádky užili.
Bůhví proč jsem si myslela, že Olympos je levná restaurace. Asi někdy i je, ale záleží to na tom, co si objednáte. Hlavní jídla jsou za ceny mezi 160 a 800 korunami (za tagliatelle s krevetami pro dvě osoby), menší jídla stojí 70 až 280 korun. Což není žádná závratná suma, ale nezdálo se mi, že by cena vždycky odpovídala kvalitě. Při své druhé návštěvě jsem si dala krevety saganaki. Za nezanedbatelných 400 Kč jsem dostala misku (250 gramů) velmi malých převařených krevet. I když omáčka se sýrem feta, rajčaty a zelenou paprikou byla chutná, musím říct, že totéž jídlo mi daleko víc chutnalo v Kri-Kri, a tam stálo 150 gramů jen 105 korun. Předražený (240 Kč) se mi zdál i salát Taverna - nebylo to nic jiného než talíř různobarevného listí s dresinkem, pár olivami a sušenými rajčaty.
Zdá se mi, že v řeckých restauracích (a nejen v nich) je skoro pravidlem, že předkrmy jsou lepší než hlavní jídla. Taštičky tyropites plněné sýrem (125 Kč) byly horké a křupavé a plné lahodně slaného rozplývajícího se sýru. Nebyly z listového těsta, z nějž se podobné taštičky obvykle dělají, ale z nějakého silnějšího a křehčího, podobného těstu na jarní rolky. Taštičky byly zkrátka úžasné a bylo jich hodně. Zato papriky plněné sýrem (120 Kč) byly sice pěkně pálivé, ale jen dvě a plavaly v olivovém oleji. Víc mohlo být i tzatziki (95 Kč), v němž bylo málo česneku.
Nejlepší obrázek o předkrmech si uděláte, když si dáte salát Olympos (280 Kč). Protože v jídelním lístku nenajdete přesný popis a ani číšník nebyl schopen říct, co v něm bude, řeknu vám to já. Je to hummus, lilková pomazánka, bramborový salát, tzatziki, htipiti (pomazánka ze sýru feta), velké fazole v rajčatové omáčce a nakládané papričky. Docela dobrý výběr. Chtěla jsem si dát jako předkrm plněné vinné listy, které měli na jídelním lístku jen jako hlavní jídlo o 350 gramech. Číšník nám ale vyhověl a přinesl poloviční porci. Škoda že závitky byly trochu bez chuti, i když alespoň s velmi dobrou rajčatovou omáčkou.
Nejlepší ze všeho byl grilovaný řecký sýr haloumi (165 Kč) gumové konzistence, díky níž při žvýkání vrže mezi zuby. Na tlustých plátcích sýra byla zřetelně otištěná žebra grilu, což jim dodávalo příjemně uzenou chuť - mňam!
185 Kč za přílohu je trochu moc Odtud už to ale šlo jen z kopce. Plněný lilek papoutsaki (265 Kč, papoutsa znamená řecky bota) byl bez chuti a nebylo v něm dost masa. Klobásky z mletého masa sutzukaki smirneika (225 Kč) chutnaly líp, ale plavaly ve velmi mastné, řídké rajčatové omáčce. A příloha - grilovaná zelenina za neospravedlnitelných 185 korun -nebylo nic jiného než odporně mastná směsice náhodně vybraných, nevábně vypadajících kousků zeleniny.
Navrhuji toto: zajděte si do Olymposu s přáteli, posaďte se do zahrádky a pozorujte kočky ze sousedství, jak pokoušejí pevně přivázané psy hostů. Děti nechte jezdit na skluzavce a houpat se na houpačce v dětském koutku. Objednejte si spoustu předkrmů, které od sebe navzájem můžete ochutnávat, jako byste byli v tapas baru. A těmi se najezte. Dejte si víno, které podávají v pěkných barevných hliníkových karafách, a dejte si pozor na vodu. Zdá se, že ve velkých lahvích mají jen nějakou řeckou vodu, kus za stovku. Vynechejte hlavní jídla. Bavte se, zaplaťte a jděte domů.
A máte to - jednoduché, levné jídlo v pěkné řecké restauraci. A pak že nikdy nic nedoporučím...
 
***
 
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin.
 
Taverna Olympos
Kubelíkova 9 Celkový dojem
Praha 3 - Žižkov
Tel.:                              22...                               22...        Jídlo
Po-Ne 11.30-24.00
Obsluha
Laura Baranik,
recenzentka restaurací, Atmosféra
www.praguespoon.com

 
Je to hospoda, ve které si vzpomenete na film Rozmarné léto. ##Připomíná totiž tak trochu ony filmové „říčný lázně" na břehu řeky Ohře. více Tady se ale z dřevěné terasy nedíváte na řeku, nýbrž na rybník Svět. Kousek od třeboňské Schwarzenberské hrobky najdete pláž Ostende a na ní restauraci. Proč se místo pojmenovalo podle belgického přístavu, tu už nikdo neví - možná kvůli té poloze - východní konec! Nevím, jak je v Belgii, ale tady na třeboňském Ostende je krásně.
Točí tu gambrinus a třeboňského regenta, třetinku za dvacku, půllitr za 35 a pivo je jako křen. Na pláži, kde se všichni sluní a relaxují, je to potřeba.
Klasická jídla tu nevaří, maximálně si můžete dát výbornou bramboračku.
Vaří ji hostinská Zuzana, která má v nabídce ještě tousty, uzenou slaninu, vídeňské párky s křenem a nezapomenutelné utopence.
Jsou v jakémsi horčičnokečupovém nálevu a o jejich dobrotě se mluví široko daleko. Recept Zuzana nechce nikomu prozradit. „Jednou večer jsem experimentovala, míchala, dolévala, až byla omáčka na světě," usmívá se hostinská. Kromě plážových hostů jsou štamgasty zdejší příznivci takzvané „pálkované". Hry, která se hraje jako tenis, ovšem s dřevěnými pálkami a na krátkém hřišti.
 
hodnocení: Plážová restaurace, Třeboň-Domanín. Otevřeno do konce srpna denně od 9 h, dokud jsou hosti. Září, říjen, květen, červen jen o víkendech a na požádání.

Navštívili jsme
Dobré jídlo na lodi v kulisách Vltavy a pražského panoramatu je jedním z nejmilejších klišé nejen pro turisty.## Na frekventované cyklostezce si ho mohou nově vychutnat i hosté z Modřan.
 
Původně sedmdesátimetrová loď, nyní "zážitková" restaurace Port 62 kotví ve stínu modřanského průmyslového areálu s výhledem na ještě nezkolaudovaný developerský komplex. K restauraci se můžete proplést okolo vrátnic místních podniků autem, pěkně na kole nebo třeba na bruslích. Na první palubě i na terase lodi vás čeká designový interiér a nespočet variant s výhledem na řeku. Molo s posezením je přístupné rovnou ze břehu. V duchu požárních předpisů a současných trendů se v Portu 62 nekouří.
I když by se dalo čekat, že menu vyjde zjednodušenou nabídkou více vstříc sportovcům a výletníkům, výběr odpovídá spíše hotelové restauraci v centru metropole. Šéfkuchař Radek Roubíček vybral sofi stikované pokrmy z české a mezinárodní kuchyně, které na krátké "kartě" nezaberou ani třicet položek s cenami za hlavní jídla pohybujícími se kolem dvou set korun.
Začínáme optimisticky i v souladu s říční tematikou: pěkná filátka uzeného pstruha na cibulovém koláčku (135 Kč) jsou bez chyby. Nezaplácnou a příjemně nabudí apetit. Cibulačka se ztraceným vejcem (45 Kč) už ale podobně bezproblémová není. Základ polévky je slabý a v ústech byste cítili leda tak slanost naředěného vývaru a texturu rozvařené cibule. Nebýt "záchranného kruhu" vaječného žloutku, byla by chuťově naprosto plochá. Grilované filé z candáta (230 Kč) selhávalo po všech stránkách. Jinak krásný kousek ryby byl nedochucen a bez jakékoli vůně z grilu, takže výrazně ochucená smetanová směs s brambory ho nekompromisně přehlušovala. Kuchař navíc na okraj talíře přidal jakýsi pokus o "máslovou omáčku" OE už za tepla "gelující", na povrchu se krabatící cosi s nevábnou chutí. Skoro jako xanthanem a gumou guar stabilizovaný produkt z tetrapaku. Pečené kuřecí prsíčko se šťouchanými brambory (145 Kč) vyšlo tak napůl. Navzdory tomu, že bylo připraveno v celku i s kůží, bylo vysušené. Slibovaný "silný kuřecí jus" byl zase chuťově jednorozměrný... Připočteme-li k tomu dlouhé čekání na jídlo a neschopný personál bez zájmu, který ani jednou nestačil doručit příbor před donesením jídla na stůl a dokázal směle ignorovat i naši závěrečnou objednávku dezertu a kávy, je to čisté zklamání. Pro Port 62 tedy podprůměrných pět cuketek z deseti.
 
Port 62, Vltavanů (areál Freestyle parku), Praha 4 - Modřany
 

Na zahrádce restaurace Port 62 má většina hostů na nohou kolečkové brusle. ## Nedávno otevřený podnik stojí vedle cyklostezky Podolí-Zbraslav a stal se příjemnou alternativou k bufetům s malinovkou a párky. ## Ty byly dřív jediným místem, kde se po trase dalo osvěžit. Místo malinovky tu servírují hned tři druhy domácího ledového čaje a radler - pivo se spritem, po kterém se brusle motají o poznání méně než po vychlazené dvanáctce.
Mnozí bruslaři a cyklisté nakonec po nahlédnutí do jídelního lístku zůstanou déle než pár minut, které potřebují na zhašení žízně. Menu v Port 62 vypadá lákavě: stručná nabídka je kombinací klasických českých receptů a lehkých letních jídel.
Právě tradiční tuzemské recepty jsou silnou stránkou místního šéfkuchaře Radka Roubíčka. Kachna je v jeho podání doslova okouzlující. Maso od nazlátlé křupavé kůrčičky dělí lahodná vrstva propečeného tuku, temná vlákna masa jsou šťavnatá, udělaná tak akorát. Doprovází ji červené zelí připravené nasladko a bramboráčky, u kterých přídomek domácí není jenom fráze. Chuť brambor a majoránky v nich nezabíjí příliš mnoho mouky a okraje jsou křupavé. Dojem z jídla kazí jenom dvě kolečka knedlíků: kopřivový je zbytečně tuhý a houskový zase suchý - na páře měly zůstat alespoň o chvíli déle.
Malým rozčarováním je naopak bramborová polévka. Voní sice po lesních houbách, ale její řídká konzistence jazyk přichystaný na hutnou bramboračku přece jen zklame. Nepoučený host bude navíc postrádat košíček pečiva, který si v Port 62 musí objednat zvlášť: obsluha na to neupozorňuje. Číšníci jsou slabou i silnou stránkou restaurace. Z většiny z nich čiší mladistvé nadšení a ochota, o hosty se starají profesionálně. Jakmile se ale podnik zaplní, přestávají stíhat a občas spletou objednávku. Chytit rozevlátou obsluhu k první objednávce trvá i deset minut a na hlavní jídlo jsme po polévce jednou čekali přes půl hodiny.
Z našich návštěv to vypadá, že největší zmatek panuje na zahrádce, naopak péče o hosty, kteří sedí uvnitř, bývá bezproblémová. A pokud přece jen něco trvá trochu déle, můžou se kochat vyhlídkou na řeku. Port 62 je totiž vystavěn na lodi kotvící na dvaašedesátém říčním kilometru Vltavy. Stoly jsou v rozsáhlé spodní kajutě i na horní palubě.
Vodní inspiraci hosté najdou i na jídelním lístku. Z českých ryb tu mají candáta, z mořských šéfkuchař vybral lososa. Můžete si dát šťavnatý růžový filet s komínkem smetanových brambor nebo sáhnout mezi předkrmy a vyzkoušet lososí variaci. Tataráček je jemný, dává vyniknout chuti čerstvého rybího masa, pevné plátky marinovaného lososa jsou kořeněny jednoduše, čerstvým pepřem a solí, špalíčky sashimi skrývají pod lehce opečeným povrchem růžový prostředek: udělaný na vteřinu přesně, jak má být.
Naopak spíše průměrné jsou dezerty: domácí lívanečky trochu kazí chuťově nedotažený sos z lesního ovoce, nákypu obklopenému jahodovou omáčkou a jahodami zase chybí letní lehkost.
Do toho, aby se Port 62 mohl titulovat „zážitková restaurace", jak činí na webu, ještě dost chybí. Kromě lehkých kiksů na talíři a občasných zmatků obsluhy na tom má podíl hlavně lehce rozpolcená atmosféra. Interiér napovídá, že by se sem dalo chodit na klidné až romantické večeře, ale příliš hlasitá muzika a barové veselí, které často panují u stolů na zahrádce a občas i uvnitř, k tomu tak úplně nejdou. *
 
***
 
Výtečnou večeři nad hladinou řeky kazí výpadky obsluhy
a lehce barová atmosféra.
Ceny z menu
* Předkrmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 - 165 Kč
* Hlavní jídla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 - 250 Kč
* Dezerty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Kč
* Láhve vína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 - 1890 Kč

Stoly se prohýbají pod tíhou jídla. Převládají syté podzimní barvy: plněná rajčata, papriky, cukety, obložené chleby, pestré mísy zeleninových salátů. ## Teplá kuchyně nabízí bezmasé špízy, sýry, zapečené brokolice a katovy šlehy. Dílo je doplněno řezbářsky upraveným ovocem. Je druhý říjnový pátek a v aule brněnské architektury právě startuje další z mnoha dožínkových dýchánků. O ten dnešní se stará brněnská restaurace Rebio. Všude se tady skloňuje módní „biokvalita", ale tajemství obchodní trefy tkví především ve schopnosti účinného mixu. Restaurace sice nakupuje brambory, cibuli i zeleninu od moravských biosedláků, ale kvůli udržení snesitelných cen doplňuje sortiment zbožím z běžných farem.
 
Bylo mi jich líto
 
Pihovatý padesátník pružné postavy přesvědčuje zájemce nad dožínkovými stoly o tom, že „maso v nóbl společnosti vyšlo z módy". Ještě před pár lety byl v Brně vegetariánský raut výstředností nejhrubšího zrna a odvážlivci, kteří ho nabízeli, se raději jistili šunkou. „Jenže masové mísy byly v porovnání s těmi našimi tak smutné, že mi jich bylo líto," vzpomíná majitel Rebia Miroslav Korbička. Před dvaceti lety měl coby doktor geologie úplně jiný plán: čekalo na něj místo ředitele státního podniku Geofyzika. „Jenže když padla opona, chtěl jsem začít úplně znovu," vysvětluje, proč se raději pustil do obchodování s uměním. Na služebních cestách po světě ho ale coby vegetariána přitahovaly především bezmasé restaurace.
A před pěti lety otevřel ve středu města u Měnínské brány, v místě oblíbeného levného zabijačkového bufetu, svůj první podnik. Milovníci „ovaru na stojáka" se ošklíbali, ale Korbička vybavil lokál rustikálním nábytkem z bílého jasanu. „Je to jiné pochutnání než na umakartovém stole," tvrdí pan Korbička. Pro matky s dětmi nachystal dětský kout, což je dodnes v brněnských restauracích rarita (nabídka přilákala i nevegetariánské matky a ty odvážnější se zde poprvé odhodlaly na veřejnosti nakojit dítě).
Jídelna se rychle proslavila a brzy byla pro strávníky malá. Proto podnikatel vloni na jaře odevřel další: v brněnském Velkém Špalíčku pronajal téměř celé patro a do betonové budovy plné skla umístil další srubový interiér, tentokrát s kapacitou sto míst. Na světlé jasanové stoly se zaoblenými rohy dopadá přes skleněné průčelí na talíře denní světlo. Při projektování se řídil zásadami feng-šuej, starého čínského učení o harmonii prostoru. „Do podlahy u vchodu jsme zadláždili několik desítek českých granátů, jsou pozitivní a nesou štěstí," říká Korbička.
Rebio si zakládá na přitažlivosti samoobslužného systému. Strávníci se řadí do fronty, sami si nabírají z vyhřívaných nerezových boxů a misek. U každého jídla si na cedulce přečtou, z čeho přesně se skládá. Nakonec si talíř nechají u pokladny zvážit. „Deset deka oběda" přijde na 22 korun, za celé jídlo se obvykle platí kolem stovky. Štamgasti si už umějí jídlo kombinovat podle váhy a chuti zároveň: například bramborová kaše je proslavená zajímavou chutí, ale bohužel i vysokou váhou, berou ji tedy napůl s rýží (lehké jsou třeba karbanátky nebo smažený sýr, těžší je sýrová žemlovka a na chvostu sedí omáčky a guláše).
 
Raději zblízka
 
Rebio už stačilo přesvědčit mnoho Brňanů k tomu, aby přehodnotili soukromou zásadu, že do neoblíbené nevzhledné budovy Špalíčku nikdy nevstoupí. V lokále je každý den nával, jádro klientely tvoří zaměstnanci firem ze středu města, magistrátní úředníci, kteří zdaleka nepatří k zapřisáhlým vegetariánům, a také cizinci a studenti. Hitem letošního podzimu je donáška jídla po telefonické objednávce.
Miroslav Korbička sice blahořečí čínské filozofii, ale svou roli hrají i obchodní zásady. „Kdybychom vařili výhradně jen z biopotravin, cena jídel by minimálně třikrát vzrostla," vysvětluje restauratér, co je mu bližší než kulaté razítko s biocertifikátem, a dodává: „Ovoce a zelenina pochází někdy z velkoobchodu, ale že by k nám zabloudila například geneticky modifikovaná kukuřice, to se nestane." Další zásadou je princip „jídlo zblízka". „Snažíme se nakupovat v okolí Brna. Základ jídelníčku jsme postavili na bramborách jednoho tišnovského biosedláka."
Konkurenční bezmasé jídelny pan Korbička rozhodně nepovažuje za nepřátele: „Je dobře, že jich přibývá," říká. Rebio se bude podle svého šéfa rozvíjet cestou trvale udržitelného rozvoje. „Nejdřív se musí zaplatit investice ve Špalíčku, a teprve potom otevřeme v Brně třetí restauraci. Tentokrát to bude na okraji města." Q

 
Kdyby Alois Hudec pil pět piv denně, olympiádu na kruzích by nikdy nevyhrál. ## Čeští sokolové prosluli spíš hesly jako „V zdravém těle zdravý duch" nebo „Tužme se!" než kladným vztahem k alkoholu. Nehledě na to, nová restaurace na pražských Vinohradech se jmenuje Sokolovna, má ve znaku velké „S" a pod ním přídomek „beer concept" a je zařízená tak trochu v sokolském stylu. Nejnápadnější je figurína sokola opatřená visačkou „Poděbrady Lázně - Župa Tyršova".
Sokolovna a její koncept jsou odrůdou už zavedené Kolkovny, řetězce plzeňských restaurací vyšší střední třídy. Sokolovna je o něco levnější. Plzeň tu chutná dobře a 33 korun je v centru Prahy bohužel dobrá cena. Také kuchyně snese přísnější měřítka a denní menu (v našem případě vývar s knedlíčky a smažený sýr s bramborem) za 87 korun je lukrativní. K večeři jsme si dali křídla sokolí, což je devět delikatesně obalených kuřecích křídel a za 129 korun toho bylo víc než dost. Podobně jako v Kolkovně i tady dbají na food styling, čili na to, jak hezky jídlo vypadá, když vám ho přinesou. „České carpaccio" znamená gothajský salám s cibulí, ovšem za cenu blízkou skutečnému carpacciu. Náladu štamgastské hospůdky na růžku to sice nemá, ale v oboru kosmopolitních restaurací jde o nadprůměr.
 
***JAN LIPOLD, TÝDEN
hodnocení:
Sokolovna, Slezská 22,
Praha-Vinohrady.
Otevřeno po - ne 11 - 24 h

Sushi bar Sakura nedaleko Dejvického náměstí si mezi milovníky japonských specialit vydobyl solidní pověst nejen promyšleně sestavenou nabídkou, ale také cenami, které ve srovnání s konkurencí netrpí často nepochopitelnou výší. ##
 
Prostředí
 
Bar je umístěn v mimořádně zajímavé funkcionalistické budově z konce třicátých let. Nejen z piety k tomuto architektonickému dílu by si interiér zasloužil větší péči. Hosty strohé, až neútulné vybavení k dlouhému posezení zrovna neláká. V tomto ohledu má Sakura povadlé listy.
Co chybí v celkovém dojmu, nahrazují detaily. Nemyslím tím několik předmětů, které mají připomenout domovinu sushi, ale spíše používané nádobí, způsob servírování i aranžmá pokrmů. Překvapivě pohodlné jsou i židle, které na první pohled zrovna nevzbuzují důvěru. Celkově prostředí inklinuje spíše k baru s rychlou obsluhou, zbytečně tak ochuzuje hosty o estetickou nadstavbu, která k japonské gastronomii patří.
 
Obsluha
 
Hbitost, pozornost, takt. K tomu půvab mladých dam a i národnostní různorodost je vítaným osvěžením. Rychlost až někdy předbíhá možnosti hostova rozhodování. Ale tu nahrazuje trpělivost, a pokud host váhá nad výběrem, tak se může spolehnout na kvalifikovanou radu. Při zasvěceném výkladu pojmů na jídelním lístku je skoro podezřívám, že by na přání dokázali zarecitovat i některé verše z klasické básnické antologie Kokinšu, která byla povinnou četbou pro dvorní dámy u japonského císařského dvora. V každém případě je to především obsluhující personál, který dodává posezení v Sakuře ten nejpříznivější dojem.
 
Menu
 
Nabídka je široká, výrazně přesahuje prvotní dojem, že Sakura je spíše rychloobrátkový bar. Kromě sushi jsou v nabídce i těstoviny, ryby v různých úpravách a masité pokrmy. Při bližším pohledu ale hnízdovité sestavy mají svou přísnou logiku.
Maki v klasické i kalifornské podobě, nigiri, sašimi, polévky, tempura, nudle soba jsou jen krátkým výsekem z nabídky. Vzhledem k tomu, že venku se nečekaně prudce ochladilo, přišla vhod polévka enokitake tori - vydatný kuřecí vývar s houbami. Krásně zahřála útroby na provozní teplotu.
Hlavní chod tvořila máslová ryba na omáčce teriaki s nudlemi soba. Ryba skvělé konzistence, s dlouhou nasládlou chutí, která se výrazně odlišuje od úprav běžných v našich končinách. Myslím, že to je zážitek i pro hodně náročného gurmeta. Naopak set nigiri a maki mě nenadchnul. Myslím si, že zdejší kuchyně umí nabídnout lepší sushi klasiku. Možná, že vietnamský kuchař neměl den, ale rýže byla málo kyselá, celkový chuťový výraz přehnaně mdlý, takže musely dost pomoci wasabi, sojová omáčka a zázvor.
Nápojový lístek odpovídá celkovému stylu Sakury - dobrá kvalita za odpovídající ceny. Vynikající byl zázvorový čaj, rozlévané chilské Chardonnay dobře zavlažilo rybu. K sushi si je možné objednat i speciální víno, které japonská enoložka vypěstovala ve Španělsku, ale to jsem si nechal na příští návštěvu.
 
***
 
hodnotí české restauranty a hospody
 
menu ???
obsluha ????
prostředí ??
sociální zařízení ???
ceny lidové
celkový výsledek ???
nejvíce je 5 hvězdiček / nejméně 1 hvězdička
 
> perfektní obsluha
 
> nevýrazné prostředí
 
Výběr z nabídky Sakury > Předkrmy: Tako amaisu - krájená chobotnice 190 Kč, Jelly fis - salát s krájenou medúzou krevetami 90 Kč, 2 ks spring rolls 80 Kč > Polévka: Enokitake Tori - kuřecí vývar s houbami 60 Kč > Hlavní jídla: Máslová ryba na omáčce teriaki 250 Kč, Sakura set - variace celkem +4 ks sushi 330 Kč > Nápoje: 2 dcl Chardonnay Los Boldos, Chile 90 Kč

Ač Václavák „přetéká" restauracemi, s jejich kvalitou to není vždy jednoznačné. Takové, jež splňují kritéria skutečně špičkové restaurace současnosti, těch je jen na prsty jedné ruky, víc ne. ##
Když někdy zjara otevřelo po rekonstrukci své brány Kobe v dolní části náměstí, nebylo moc těch, kdož by propukli v jásot. Předchozí kapitola dějin restaurace k němu nedávala moc příčin.
test e15.cz Pod potrhanou korouhví nebylo lehké přesvědčit, že nové časy slibují něco opravdu nového. Zda je to pravda, lze poznat jediným způsobem. Návštěvou.
 
Prostředí
 
Pod hvězdným nebem bodovek ve stropě vedle sebe žijí vlastně restaurace dvě. Větší část, s filigránskou jemností vyzdobená, je „hřištěm" asijským. Neutrální šeď stěn rozbíjejí barevné sloupy jemných valérů, na nich potom lehýnce nahozené zlatavé zdobení, křehké a nenápadné. Pohodlná polokřesla v hřejivé hnědi podporují lehce hloubavou atmosféru. Kouzelné je vyvýšené pódium se dvěma „šámbry" a řadou stolků vedle zábradlí se širokým parapetem. Pohodlně opřeni můžete jako z balkonu divadla sledovat dění v sále.
Druhá část prostory je nefalšovaným americkým steakhousem s bílými koženými boxy a ostře kontrastujícími černobílými kůžemi strakatého skotu na stěnách.
Takže je-li libo uklidňující, hladivé posezení v duchu křehkých valérů východního designu nebo halasit a polykat velké kusy hověziny v trochu dryáčnickém prostředí americkém, obojí je možné.
K dispozici je ještě trendy bar vzadu, odkud je možné nahlížet do dopředu otevřené kuchyně.
 
Obsluha
 
Dnes čistě pánská, ale bezvadná. Co mužům chybí na éterické eleganci, nahrazují vysokou profesionalitou, sebejistou, přitom však citlivou prací s hostem za uplatnění mnoha znalostí o nabízených pokrmech. Lákavě uvedou sushi, přesvědčí vás o nemožnosti odejít, aniž byste je okusili. Stejně to umějí se steaky. Ať z toho, či toho plemena, o všech vám odhalí jeho klady, nenátlakovou hrou doporučí to či ono. Přitom stíhají bryskně obstarat všechny ostatní hosty. Přesně znají své mantinely, doporučení vám servírují a vedou vás tak, jako byste si menu sestavili sami. Totéž i stran nápojů.
 
Menu
 
Atraktivní nabídka, široká a lákající, to je další trumf restaurace. Cokoliv z nepřeberné řady nigiri sushi - kouzelné jsou ty s kaviárem z létajících ryb, tobiko se, myslím, jmenují. Ono tak praskne v ústech za uvolnění úžasných variet chutí moře a ryb, spolu s optimálně upravenou rýží, správně lepivou a mírně, stopově navinulou. Do toho „zabasuje" zpozadí řasa - a prožitek je úžasný. Stejné je to i v případě setů, takový makuno uchi bento třeba, se sahimi, nigiri, maki a gyoza, to je podobně oblažující prožitek, jen několikrát umocněný do dech beroucích chuťových spirál.
A maso? Kromě vzývaného kobe můžete mít aberdeen angus nebo třeba české charolais. K mání je i jehněčí - bylo zvláštně, nasladko upravené a velice chutné - samozřejmě také kuře. Slyšeli jste jistě o masu „jako dort". Tak zde ho tak dostanete, šťavnaté, křehké, plné animálních projevů hověziny. Je možná lépe si ho dopřát beze všech příloh, ryzí chutě vás obejmou a vzbudí pud dávného lovce. A ke kobe? Znamenité, až „paštikózní", jemné a snadno požitelné. Ovšem konkurence, kterou na lístku má, je mu více než zdatným soupeřem.
 
Výběr z nabídky Kobe
 
předkrmy: ceviche, typická jihoamerická rybí specialita 180 Kč, yakitori chicken, špízy s kuřecím masem a yakitori omáčkou, 3 ks 175 kč, Sushi: nigiri - uni, mořský ježek 245 Kč, chirashi sushi, výběr 12 sahimi, rýže, řasa nori 695 Kč steaky: kobe steak 200 g 1250 Kč, české charolais 200 g 450 Kč, steak z nízkého roštěnce, aberdeen Argus - Jižní Amerika 420 Kč omáčky: chimichuri 40 Kč dezerty: domácí čokoládový dortík, čokoládová pěna s pomerančovým nádechem, vanilkový krém 160 Kč
 
***
 
hodnotí české restauranty a hospody
 
menu ****1
obsluha ****
prostředí ****
sociální zařízení ****1
ceny nadstandard
Celkový výsledek ****1
nejvíce je 5 hvězdiček / nejméně 1 hvězdička
 
> oslovující prostředí a lákající nabídka obou kuchyní
 
> úzký, obavy vzbuzující sestup do podzemí

Kde se u nás daří tradiční české kuchyni nejlépe? Nejsou to hospody ani malé podniky, ale pro někoho možná překvapivě bohaté "stáje" nadnárodních hotelových řetězců. ##
 
Výjimkou není ani nejnovější přírůstek na pětihvězdičkové scéně pražských hotelů, restaurant The Monastery v hotelu The Augustine. Po docela dlouhých a zajisté finančně náročných stavebních úpravách vznikl v blízkosti Pražského hradu unikátní komplex.
Z jedné strany je za zdmi Valdštejnská zahrada, z druhé bývalý augustiniánský klášter, po kterém dostalo celé zařízení název. Projdete-li hlavní dvoranou, ocitnete se v restaurantu s chladným až meditativním zpracováním interiéru, zvláštním způsobem kombinujícím motiv luxusu s askezí. Celý podnik je přitom jen zastřešenou částí nádherné zahrady.
Menu je rozděleno do dvou částí. Ta první patří převážně jídlům z mezinárodní kuchyně, mezi kterými jen sem tam zablesknou tradiční české suroviny nebo recepty. Druhá, sezonní část (aktuálně na téma houby), je pak našim chutím ještě o kus věrnější, v obou ale za kreace šéfkuchaře Richarda Fuchse zaplatíte nemalé sumy. Za předkrmy obvykle něco přes 300 Kč a za hlavní chody klidně i k 600 Kč.
Pokud ale některou z nabízených specialit ochutnáte s námi, nejspíše uznáte, že šéfkuchař HOVĚZÍ LÍČKA na tmavém pivu.
pouze dobře zná svou cenu. Utvrdil nás v tom už úvodní teplý salát s pečeným holoubětem a liškami (370 Kč), ve kterém bylo možné nalézt snad všechny odstíny podzimu a zároveň jednolité propojení zemitých chutí včetně jemné červené řepy a sladkých sladjako kdoulí.
Hovězími líčky na tmavém svatotomášském pivu (460 Kč) zase šéfkuchař vyhlašuje "válku" svému kolegovi Pohlreichovi, jenž líčka v Praze proslavil jako první. Bohatá a lehce nahořklá chuš piva dává ve snoubení s téměř rozpadajícími se a dokonale zpracovanými líčky neopakovatelný zážitek. Dušené jehněčí kolínko s bramborovou kaší a lesními houbami (490 Kč) se pak sice už DUŠENÉ JEHNĚČÍ kolínko s houbami.
chušově drží více při zemi, suverénní zpracování a práce s jednotlivými složkami nicméně potvrzuje vysokou úroveň kuchyně.
The Monastery je tak zkrátka už od svého startu ve vyladěné formě a každý OE včetně zvědavých konkurentů nebo natěšených labužníků OE jí bude muset věnovat patřičný díl pozornosti. Aš už velké hotely a jejich restaurace procházejí krizí, nebo ne. Nadprůměrných osm cuketek z deseti.
 

The Sushi Bar byl v Česku první a dodnes je nejlepší. ## Málem ode mě dostal čtyři lžíce, nejlepší hodnocení, jaké mohu udělit. Suši je tu bezchybné, a navíc mají skvělou obsluhu. Uchvátilo mě, že nám přinesli čepované pivo, i když ho neměli na lístku. Jenže pak jsem se podívala na účet...
 
Nechybělo mnoho, a The Sushi Bar ode mě dostal čtyři lžíce. A jak moji pravidelní čtenáři vědí, nejvyšší hodnocení nedávám moc často. Ne proto, že bych chtěla schválně dělat problémy, nebo proto, že bych si myslela, že v téhle zemi nejsou žádné skvělé restaurace. Jen mám prostě celkem vysoko nastavenou příčku kvality a v poslední době jsem neměla moc gastronomických zážitků, které bych označila za perfektní.
Tedy dokud jsem nezašla do Sushi Baru. Nebo jsem si to aspoň myslela, než jsem se podívala na účet.
The Sushi Bar existuje už od roku 1999, kdy byl podle jejich webových stránek jediným místem v republice, kde se podávalo suši. Své nejdůležitější suroviny získává tento malý podnik z vedlejšího sesterského obchodu Seafood Shop, který čerstvé ryby té nejlepší kvality dodává i jiným restauracím ve městě.
Nejstarší, nejlepší... a nejdražší „První, a pořád nejlepší" - to je motto Sushi Baru. A poté co jsem ochutnala jejich vycizelované, nezapomenutelné jídlo a porovnala ho s některými zoufalými napodobeninami suši z jiných pražských restaurací, s tím nemohu než souhlasit. K „nejstarší" a „nejlepší" by se ovšem měl přidat ještě jeden přívlastek: nejdražší. Osm kousků „exkluzivních" rolek maki vás tu přijde na 1190 korun, i když si tu můžete dát také okurkovou rolku za 150 Kč nebo lososovou za 290. Takže jestli zrovna nemůžete rozhazovat, buďte při objednávce opatrní.
Ale rozhodně si tu něco objednejte, aspoň jednou. Umění výroby suši tady berou vážně. Nedělají to, protože je to trendy. Rolky maki nejsou jen popelkou na jídelním lístku zaplněném špagetami a knedlíky. Neříkají si: „Většina lidí stejně nepozná rozdíl mezi dobrým a špatným suši, takže proč bychom ho neudělali z tuňáka, co má svá nejlepší léta už hodně dlouho za sebou?" A taky se tu nepodbízejí lidem, co nechtějí suši, thajskými jarními rolkami a polévkou tom kha gai. Mají sice salát kimči, ale v tom případě je aspoň v menu jasně napsáno, že jde o korejské jídlo.
Jídelní lístek je mimochodem sám o sobě umělecké dílo - vedle popisu každého jídla vyvedeném v pěkném fontu najdete lákavou fotku pokrmu na matném bílém papíře. Vybrat správný druh a množství suši může být někdy docela těžké. Tady však objednávku usnadňují pečlivě sestavené sety, které jsou podávány na jakési lodičce (viz foto), a chytrý systém grafů, podle nichž si vybíráte nigiri.
U našeho stolu jsme si vybrali menu nigiri suši číslo 1 (990 Kč) -celkem obyčejnou kombinaci šesti kousků suši z lososa, tuňáka a mořského červeného kapra. Bylo tam ale i méně obvyklé suši ze sladkovodní krevety a také toro neboli bříško tuňáka - velmi cenná, tučná delikatesa, která se vám rozpustí na jazyku. Dovolit si ji mohou jen restaurace, které objednávají celé velké tuňáky, protože bříško na nich tvoří jen malou část. Každý kousek nigiri byl přesně takový, jak má být: tak akorát na jedno sousto, jen s malým množstvím octové rýže, na níž spočíval čistě ukrojený kousek syrové ryby. Nemusím ani říkat, že ryby byly tak čerstvé, jak jen mohou být.
Co je tak exkluzivního na „exkluzivním maki" - tedy kromě jeho ceny? Ani jedna z přísad maki rolek sakana ura (1190 Kč) - losos, okurka, mořské řasy, mango a avokádo - nezní nijak luxusně. Když je ale spojíte dohromady do převrácené rolky ozdobené elegantními plátky lososa a okurky, stává se každé sousto úžasným koncertem chutí a konzistencí: nejdřív chladný, hladký losos. Pak krémové avokádo, křupavá okurka a voňavé mango. Rolka byla nejen jemná, ale také velká. Dala bych si ji znovu.
Obsluha byla po celou dobu skvělá - pozorná, ale nevtíravá. Po každém chodu nám setřeli stůl a číšníci nám ochotně pomáhali s výběrem. Jedna z ryb, která měla být součástí suši nigiri, nebyla ten večer k dispozici, tak ji nahradili dvěma kousky jiné ryby. Ke stolu jsme dostali také porci tuňákového a avokádového sašimi a na všechny ženy čekala při odchodu červená růže. Měli jsme pocit, že jim na nás opravdu záleží. Největší dojem na mě udělala reakce na dotaz mého společníka, jestli mají české pivo. „Máme," odpověděl číšník, „ale jen lahvové. Kdybyste ale chtěli, můžu vám přinést čepované pivo od vedle."
Skvělá zpráva. Vedle je totiž restaurace Olympia, kde čepují plzeň z tanku. Jinými slovy, k prvotřídnímu suši dostaneme prvotřídní pivo. Číšník byl zpátky vmžiku. V ruce třímal orosený džbánek zlatavého moku, který postavil na papírový tácek před kamaráda.
Jedna plzeň za 150 Kč Ateď se dostáváme k poslední kapitole - účtu. Když jsme platili, všimla jsem si, že suma byla nějak vysoká. Ale teprve doma, když jsem si účet důkladněji prostudovala, jsem zjistila, že dvě plzně od vedle - tytéž, které v Olympii stojí 39 korun - nás stály každá 150 korun.
PROSÍM? To je vážně drzost! Chápala bych, kdyby si za tu námahu naúčtovali o něco víc - možná i dvojnásobek původní ceny. Ale čtyřnásobek? Bez jakéhokoli varování? Kdo kdy v tomhle městě slyšel o pivu za 150 korun?
Dala jsem tuhle otázku svému pivomilnému bratrovi. Chvíli přemýšlel. „Jednou se mi to už stalo," řekl pak pomalu. „Když jsem byl na loučení se svobodou jednoho kamaráda ve strip klubu Goldfingers. Tam nám za pivo taky naúčtovali 150 korun," zavrtěl hlavou, rozrušen nepříjemnou vzpomínkou.
A hlavou kroutím i já. Protože jsem opravdu chtěla dát Sushi Baru čtyři lžíce. A vidíte? Nemůžu vám tvrdit, že obsluha je bezchybná, a pak vás nechat, abyste za sklenici piva zaplatili svoje poslední peníze.
Zato pro zdejší suši, pro to se snad vyplatí přijít úplně na mizinu!
 
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
 
Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin.
 
The Sushi Bar Zborovská 49 Praha 5 - Malá Strana Tel.:                603 244 882         Po-Ne 12.00-22.00 Laura Baranik recenzentka restaurací www.praguespoon.com
 
Celkový dojem ***
Jídlo ****
Obsluha ****
Atmosféra ***

Mít hospodu u řeky, na které se celé léto ozývá vodácké „ahój", vypadá jako bezvadný nápad. Řeč bude o restauraci a hotelu U Berounky v Srbsku. ##
Přistát se dá hned u budovy, což ovšem automaticky neznamená, že bude narváno a pivo poteče proudem. Navíc by to platilo hlavně o víkendu. Hosty je třeba si hýčkat a držet linku standardní kvality celoročně. Nelze spoléhat na to, že řeka jednou za čas vyplaví vodáky, kteří po občerstvení budou pokračovat dál po proudu.
Pivo u našeho stolu bylo dobře natočené a nebylo podměrečné. Někomu postačí česnečka se sýrem a opečeným chlebem za 25 Kč, jiný si dá pivní klasiku - utopence s cibulí (35 Kč). Milovník náročnějších jídel nepohrdne biftekem na grilu s restovanými fazolkami a slaninou (200 g za 250 Kč), tradicionalista schroupe řízek (150 g za 99 Kč).
Vegetariána asi nepotěší nenápaditost menu, neboť se sice nabízejí čtyři bezmasá jídla, ale tři z nich jsou smažené sýry (klasický smažák má příjemnou cenu 55 Kč, jen o 50 g těžší tři druhy smažených sýrů - niva, eidam, hermelín - jsou o 45 Kč dražší). Renomé vylepšuje slušná nabídka salátů v širokém rozsahu cen i gramáže. Závěrečné horké maliny s vanilkovou zmrzlinou (55 Kč) jsou jednou z dvanácti položek v seznamu moučníků. Milý je vodovodní kohoutek k načerpání pitné vody pro psa či na další cestu vyvedený z venkovní zdi.
hodnocení: U Berounky, Srbsko 32
 

O hospodě U Doušů v Kravařích na Českolipsku se na internetových serverech píše i jako o klasické „čtyřce". ## Pro později narozené: Za komunismu byly restaurace první až čtvrté cenové skupiny, prakticky se lišily cenami, teoreticky úrovní poskytovaných služeb.
V „jedničkách" se očekávaly služby špičkové, ve „čtyřkách" pouze základní. A někdy ani to ne. Současná „čtyřka" U Doušů má k totalitním velmi daleko, je to čtyřka de luxe.
Dělají tu především výborné obědy, česká klasika nezklame. Jídelníček často zdobí zvěřina, především kančí maso. K večeru nabídka řídne, minutky tu nevedou. Ale i když v kuchyni zůstane jen španělský ptáček s rýží, neprohloupíte.
Za 72 korun si pochutnáte. U Doušů se točí svijanské pivo, zacházejí tam s ním uctivě a rychle se rozvíjející pivovar řadí kravařskou hospodu mezi své nejlepší partnery.
Nedávnou sobotu večer hrála u Doušů muzika.
Tedy kulaťoučký klávesista. Malým, útulným lokálem se linuly jeho hity, pivaři se bavili a jeden z nich dostal od kamarádů za výrok „trombóza, artróza" ocenění: „Ty jsi ale poeta!"
Venku na zahradě si štamgasti rožnili v alobalu krůtu, exkluzivní výhled na králíkárnu, holubník, věž kravařského kostela nebo na přístřešek s cedulemi Gottwaldova ulice a Pozor vlak. Při východu z hospody člověka pohladil nápis Táhni domů! Nádhera. Pravá čtyřková.
 
***
 
hodnocení: U Doušů Otevřeno út - čt, ne 11 - 22 h, pá a so 11 - „se jde domů".

Najít v Praze místo, kam se dá vyrazit na neformální večeři s kamarády, není moc jednoduché. ##Tam, kde mají dobrého kuchaře, se často musí chodit v obleku a kravatě, jinde obstojné jídlo kazí úděsná muzika, případně otrávení číšníci.
Podle všech těchto kritérií je restaurace Universal, schovaná v uličkách za Národním divadlem, opravdovým skvostem. Lehce střelený interiér sem přitahuje hlavně hosty z reklamní a výtvarné branže. Na stěně vedle dveří je zavěšený nefunkční semafor, vedle něj trůní vycpaná hlava srnečka, jinak je místnost vyzdobená kolážemi z obálek předlistopadových časopisů.
Stejně neformální jako interiér je i místní obsluha. „To je legrační, každá z těch flašek je jinak velká," přináší číšník tři objednané lahve Stelly Artois k vedlejšímu stolu. „Proto je to tak drahé, každý kus je originál," směje se jeden z hostů. Další přichází s teorií, že výrobce měnil velikost lahví a ve skladu Universalu se sešly stará a nová edice.
Podobné hovory jsou tady na denním pořádku, obsluha nepatří k těm, které jenom přináší a odnáší talíře. O pár dní později poslouchám jiného z číšníků, jak s belgickými hosty plynnou angličtinou konverzuje o tom, kdy že budou moci v Česku platit eury.
Při tom všem je obsluha rychlá, profesionální a případné potíže řeší elegantně. To jsme měli možnost zažít jen jednou, když byl steak z červeného tuňáka příliš suchý a kořeněný tak, že mi prostě nechutnal. Nechala jsem ho skoro celý a ujídala kamarádovi z jeho jídla: místní porce jsou poměrně opulentní, a tak stačilo pro oba. Číšník se mile zeptal, jestli nedojedené jídlo bylo v pořádku, a jako revanš za nespokojenost nás pozval na kávu na účet podniku.
Nepovedený tuňák byl jediným jídlem, kterému se dá v Universalu něco vytknout. Za vyzkoušení rozhodně stojí některá z místních variací z čerstvých těstovin, jednoduché a přitom efektní jsou třeba tagliatelle s lososem.
Výtečně tu umí udělat i maso. Tournedos na grilu šéfkuchař připravuje z argentinské svíčkové. Šťavnatý špalík masa je precizně připravený na objednaný stupeň medium rare, na talíři mu dělají společnost cuketa zapečená s kozím sýrem a hranolky mrkve připravené na másle.
Kuřecí roládu, kterou bych si ve většině českých restaurací neodvážila objednat s vidinou toho, jak bude kuře suché a nudné, si tu ráda dám znovu. Sušená rajčata a špenát jsou zavinuty do masa hedvábné konzistence i chuti, které s oběma ingrediencemi skvěle ladí.
Stejně radostný kulinářský zážitek poskytne i většina místních předkrmů. Tuňákové carpaccio je chladivé a lehce kořeněné, každá lžíce studené polévky Vichyssoise rozlije po jazyce plnou chuť mladého pórku rozmixovaného se smetanou.
Tak trochu cvičením ze stolní etikety je lahodný artyčok s omáčkou bernáise. Na talíř totiž hosté nedostávají jen srdíčka této zeleniny, ale celou „šišku" artyčoku. Z tučných konců lístků artyčoku musí vysát dužninu a propracovat se tak k srdíčkům schovaným uvnitř. Podle Gutha-Jarkovského by se mělo srdíčko vyjídat pouze vidličkou, v Universalu si ale můžete bez uzardění pomoci nožem.
Skvělé jsou tu i dezerty. Dvanáct minut, které avizuje menu, se rozhodně vyplatí čekat na čokoládový dortík se zmrzlinou, bezchybný je i creme brulée. Čerstvá krusta zkaramelizovaného cukru je díky širokému tvaru misky velká a ke každé lžičce lahodného lehkého krému se přes ni musí jedlík „probořit".
 
***
 
Ideální podnik na neformální oběd nebo večeři.
Ceny z menu
* Předkrmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 - 182 Kč
* Hlavní jídla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 - 396 Kč
* Dezerty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 - 95 Kč
* Láhve vína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 - 1390 Kč
UNIVERSAL, V Jirchářích 6, Praha 1
 
Jak hodnotíme
 
Každá recenze je založena na zážitcích z alespoň tří návštěv dané restaurace. Dozvíte se z ní, co umí šéfkuchař nejlépe, čemu se na menu raději vyhnout, jestli se můžete těšit na vlídné číšníky či stylový interiér. Náklady na recenze hradí Hospodářské noviny, a jsou tedy zcela nezávislé.
 
Hodnocení Bídné. Nestojí za návštěvu. Přijatelné. Neurazí ani nezaujme. Nadprůměr. Stojí za vyzkoušení, ale je třeba počítat s nedostatky. Výjimečné. Zjevné přednosti restaurace dají zapomenout na drobné vady. Dokonalé. Tomuto podniku se nedá vytknout vůbec nic.